Míši stránky o cestování

MALTA 2004 - část 1.   |   část 2.   |   část 3.   |   část 4.

MALTA 25.9.2004 - 23.10.2004

Na začátku byla myšlenka, naučit se pořádně rozumět angličtině a hlavně mluvit. Jenže jediný možný termín, kdy jsem mohla opustit na čtyři týdny práci, byl na podzim a to už se mi do deštivé a mlhavé Anglie nechtělo. Jazykové školy jsou i na Maltě, kde je na podzim příjemně teplo a možnost koupání, a to rozhodlo.

Agentur nabízejících jazykové kurzy jsou ale desítky, tak jsem se jimi prokousávala a sháněla podrobnější informace, což nebylo vůbec jednoduché. Dalším krokem bylo zajistit si v práci čtyři týdny volna, což nakonec také klaplo.

Agentura se postarala o všechno, stačilo jen zaplatit a do týdne jsem měla v ruce letenku, přijímací dopis z jazykové školy a potvrzení o ubytování. Kurz se skládal z dvaceti lekcí angličtiny týdně a k nim jsem si doplatila na každý týden 10 lekcí konverzace. Ubytování jsem si vybrala v rodině a s polopenzí, takže mi odpadla starost s vařením.

 

1. den, sobota 25.9.2004 - přílet na Maltu

Vstáváme s Petrem ve dvě hodiny v noci, lehce snídáme, nakládáme moje zavazadla do auta a ve 2:40 vyrážíme po dálnici směr Praha. Tu objíždíme po Jižní spojce, pokračujeme na Barrandov a odtud na letiště v Ruzyni. Auto necháváme v parkovacím domě a s vozíkem na zavazadla sjíždíme výtahem do přízemí. Mezi parkovacím domem a letištní halou je po celé délce oplocené staveniště, ale nakonec v něm o kus dál nacházíme průchod a tím se dostáváme do odletové haly.

Stoupáme si do fronty na odbavení a čekáme - je 3:50. Později zjišťujeme, že fronty jsou tu dvě a spojují se do jedné až těsně u odbavovací přepážky, kde vítězí právo silnějšího. A tak zatímco ostatní fronty se zkracují, tak ta naše vůbec :-( Korunu tomu nasadili nějací cizinci tmavší pleti, kteří se hádají s pracovnicí letiště, protože mají zavazadla těžší, než je povolená hmotnost a nechtějí zaplatit příplatek. Vzdáváme to a jdeme se postavit do fronty k vedlejší přepážce, protože všichni co přišli po nás jsou už dávno odbaveni. Ve 4:50 konečně odevzdávám kufr a pak už je čas jít k letadlu a rozloučit se s Petrem.

Procházím pasovou a osobní kontrolou a pokračuji do odletového terminálu. Čas si krátím psaním posledních smsek. Po chvíli čekání jsme vyzváni, abychom si nastoupili do letadla. Je to Airbus 320, mé sedadlo je do uličky, vedle mne sedí starší manželský pár, podle řeči asi Angličani. Stewardi předvádí jak si nasadit kyslíkovou masku a vestu, do reproduktoru to komentuje někdo jiný, ale pouze anglicky a hrozně rychle, takže nerozumím téměř ničemu. Letadlem letím poprvé v životě, takže je to pro mě vše nové.

V 5:40 máme odlétat, letadlo pomalu popojíždí po letišti, ale nic víc se neděje, venku pořád prší, prostě podzim v plném proudu. V šest hodin - s dvacetiminutovým zpožděním, vzlétáme. Docela mě pobavili piloti, kteří tolik let po rozpadu se Slovenskem o naší zemi stále mluví jako o Czechoslovakii. Jakmile se letadlo dostalo nad dešťové mraky, začíná na východě pomalu vycházet slunce, mraky jsou nejdříve jen lehce zbarvené oranžovou září, ta postupně tmavne, pomalu se objevuje slunce, až už je celé nad mraky a nádherně je ozařuje. Na západě je stále hluboká noc.

Okolo půl sedmé začínají stewardi roznášet snídani - pomerančový džus, houstičku, dva plátky debrecínky, koktejlové rajčátko, oschlý list hlávkového salátu a kousek grilovaného kuřecího masa. Po snídani stewardi roznášejí ještě kávu a čaj. Dávám si kávu, ale je jí sotva půl šálku a chuťově také nic moc. Nakonec nabízejí pomerančový džus, tak si ho dávám na spravení chuti. Je tu docela teplo.

Ostrovní republika Malta leží 95km daleko od Sicílie a 290 km od severoafrického pobřeží. Tvoří ji tři obydlené ostrovy - Malta, Gozo a Comino. Žije zde asi 380 000 lidí, kteří mají svůj vlastní jazyk - maltštinu, jenž se podobá arabštině, ale pro psaní používá latinku. Obyvatelé ostrova jsou silně katoličtí, což se projevuje takřka na každém kroku.

První osídlení ostrova bylo 5 200 let před Kristem. Střídaly se zde vlády Féničanů, Římanů, Byzantů, Arabů a Normanů. Roku 1530 přicházejí na ostrov johanitští rytíři, kteří byli Turky vyhnáni z Rhodu, přestavují Maltu na mocnou pevnost a jejich vláda trvá do roku 1798, kdy kapitulují před Napoleonovými vojsky. Malťané povolávají na pomoc Brity, kteří ostrovy obsazují a v roce 1814 se Malta stává kolonií Britské koruny. Vedle Gibraltaru se stává nejvýznamnější námořní základnou ve Středozemním moři. Nezávislost získává Malta až v roce 1964.

Maltské souostroví

Po osmé hodině začínáme klesat a o půl deváté se pod námi začíná objevovat Malta. Je to opravdu malý ostrov, z letadla ho vidím úplně celý i s přilehlými menšími ostrovy Gozo a Comino. Přistání je zážitek - mají tu hrozně nerovnou letištní plochu, je to jak když jedeme po poli. Vystupujeme z letadla a hned mě do tváře udeří vlhký a teplý vzduch, venku je asi 25 C. Autobusy nás odvážejí do letištní haly, procházím pasovou kontrolou a vyzvedávám si kufr. Podle směrovek pokračuju do letištní haly, kde už je plno lidí zastupujících různé jazykové školy na Maltě. Hned vidím staršího pána, zastupujícího mou školu NSTS, představuje se jako Charles a dává mi silnou obálku ze školy, kde je magnetická karta ke vstupu do školy, informace k pobytu, podrobná mapa, přihlašovací lístek k dlouhodobému pobytu a slevové kupóny do různých "fast-foodů" jako je Mc.Donalds, Pizza Hut a podobně.

Postupně přicházejí ještě tři holky (Jana, Lucie a Marcela) a jeden kluk (Pavel). Charles nám vysvětluje, co a jak a poté nás posílá na parkoviště za mladíkem s tranzitem, který nám nakládá zavazadla a rozveze nás po místech našeho ubytování.

Cesta tranzitem je zážitek! Řidič jede jak šílenec, a co je pro nás pro všechny šok - nějak nemůžeme přivyknout tomu, že se tu jezdí vlevo. Největší šok to byl na kruhovém objezdu! :-) Jedeme asi 20 minut a jako první vystupuji já ve Sliemě. Dříve zde byly jen osamělé usedlosti, které se ve 20. století rozrostly na malé městečko, které se s rozvojem cestovního ruchu dále zastavovalo a zalidňovalo, takže nyní jeho hranice nejsou vůbec znát a tvoří část obrovského městského celku náležejícího k Vallettě. Sliema je jedním z hlavních center turistického ruchu a nočního života, kde je plno hotelů, restaurací, kaváren, hospůdek - pubů v britském stylu, množství různých obchodů a dlouhá pobřežní promenáda.

Venku na zápraží už na mě čeká starší pán - John a říká, že je můj "host father". Přijde mi to legrační, protože je spíš jak můj děda :-) Vede mě do domu a představuje mi moji spolubydlící - Japonku Akiko, která bere můj těžký kufr a vynáší mi ho po schodišti až nahoru do třetího poschodí, kde je náš pokoj. John mi ukazuje mou skříň a postel a poté nás opouští se slovy, že mi jde připravit oběd v balíčku. To mě docela překvapilo, protože v agentuře jsem si zaplatila jen polopenzi, ale neprotestuji.

Aki a John

Pokojík je velký asi 3 x 5m a patří k němu malá koupelna se sprchou, WC a umývadlem. Okno z našeho pokoje vede do úzké ulice a o ulici dál je kostel, který v pravidelných intervalech hlasitě zvoní. Ulice je hodně úzká - sotva na jedno auto, je to jedna z vedlejších ulic, takže tu moc aut nejezdí a i v noci je tu klid. Na jejím horním konci je malý obchůdek s potravinami a nápoji, na dolním konci ulice ústí do promenády s hlavní silnicí, za níž je park a skalnatá pláž. K moři to budu mít opravdu kousek - asi 3 minuty pěšky.

Ulice Sliemy
Můj a Aki pokojík

Dům, v němž budu s Aki a Johnovou rodinou bydlet není moc velký, je široký asi 5m, dlouhý asi 17m, má tři poschodí a kamennými nabílenými stěnami sousedí s okolními domy. Před domem je oplocená malinká teráska z níž vedou schody k železné brance vedoucí na ulici. Z terásky vedou hlavní dveře do domu a hned za nimi je vchod do pokoje, který bych nazvala "parádní". Přes celý dům se táhne dlouhá chodba, která na konci ústí do maličké zahrádky sevřené ze všech stran okolo stojícími domy. Vedle zadní terásky jsou dveře do kuchyně, uprostřed domu je schodiště vedoucí do druhého podlaží, kde má byt Johnova rodina a odtud do třetího podlaží, kde je můj a Aki pokoj a nalevo druhý pokoj, kde momentálně bydlí dvě Francouzky. Vedou odtud také schody na střechu, kde se suší prádlo, ale tam nám nebylo umožněno chodit.

Mé bydliště na Maltě

Poté, co John odešel, jsem se pustila do vybalování. Aki mě přitom pozorovala a navrhla, že bychom mohly jít na pláž. Já ale nemám místní libry, tak musím nejdříve do směnárny. Naštěstí je sobota a dopoledne jsou banky otevřené. Takže vyrážíme nejdřív do banky - jdeme pořád doprava, doleva, z jedné ulice do druhé, všechny mi přijdou stejné, všude stejné dlouhé řady kamenných domů přilepených jeden na druhý, některé jsou obílené, většina je s balkónky do ulice. Balkóny mají různé barvy - nejčastěji modrou, zelenou a červenou. Pokud jsou nabarvené, tak vypadají hezky, většina jich je ale zašlých a barva se z nich olupuje. Sem tam ulice lemují úzké chodníčky, sotva pro jednoho člověka, tak musíme jít s Aki za sebou, někde nejsou chodníčky vůbec žádné.

Ulice Sliemy
Ulice Sliemy

Některé domy jsou pěkné, ale spousta je neudržovaná. Na chodnících je nepořádek, hromádky od psů kam se člověk podívá, občas pohozený pytel s odpadkama. Dostává se mi informace, že se to tu tak dělá, popelnice tu nemají, zkrátka vyhodí pytel s odpadky před dům a až někdy (možná v poledne, možná večer, možná zítra...) pojede auto s odpadem, tak to sebere. Takhle jsme později viděly na ulici i vyhozený nábytek, třeba postel opřenou o zeď a zabírající celý chodník.

Nepořádek na ulicích

Pouliční osvětlení taky stojí zato - z jedné strany ulice na druhou je natažený kabel a na něm visí prastará lampa. Nikdy jsem starou Sliemou v noci nešla, takže nemohu říci, jestli ty historické kusy svítí nebo ne...

Pouliční osvětlení ve Sliemě

Provoz na ulicích je šílený, řidiče nějaká padesátka ve městě vůbec netrápí, vítězí právo silnějšího, pokud chceme přejít silnici, tak máme šanci jedině na přechodu, kam Aki opatrně vstoupí s nataženou rukou a vztyčenou dlaní musí dát autům znamení, že mají zastavit.

Do banky jsme šly s Aki asi čtvrt hodiny, všechny ulice mi připadaly stejné, kdyby mě tam Aki někde nechala, nebo jsem ji ztratila, tak nejsem vůbec schopná trefit zpátky! V bance si měním 20 Euro a dostávám nazpět 8 liber a nějaké centy. Cestou zpět potkáváme Aki kamarádku Maren. Pokračujeme na pobřežní silnici s širokou promenádou a jdeme směrem k Vallettě. Promenáda je asi 4 - 5 m vysoko nad skalnatým pobřežím, kde je plno pláží, ale všechny jsou kamenité a skalnaté s kovovými schůdky do vody. Po půlhodině rychlé chůze přicházíme konečně do Aquacentra NSTS.

Aquacentrum patří škole, takže sem máme vstup zdarma. Je zde kancelář a restaurace s terasou, z níž vedou schody na skalnatou pláž. Jsou tu zas jen skály a kovové žebříky, po nichž se leze do moře. Místy jsou vybetonované rovné plochy a je tu i malý vybetonovaný bazének, takové brouzdaliště, kde je slaná voda, kterou tam stříkají mořské vlny tříštící se o skály. Napravo od restaurace je hřiště na volejbal.

Aki mě seznamuje s Davidem, instruktorem potápění, který má na starosti i chod Aquacentra a objednává si u něj půlhodinu potápění. Poté jdeme na terasu restaurace a pouštíme se do balíčku s jídlem, který nám připravil John k obědu. Obsahuje půllitrovou láhev vody, jablko a dva bílé toustové chleby, mezi nimiž je plátek sýra, rajče a list salátu. Mám hlad, takže jsem snědla úplně všechno. Po jídle jdeme k moři, Aki mi představuje Zuzanu, která se tu opaluje.

Odpoledne jsme strávily s Aki na pláži a Aki se byla potápět s Davidem. Po třetí hodině se začalo zatahovat a přihnaly se černé mraky, tak jsme si sbalily věci a vrátily se domů. Aki si cestou kupuje hamburger, ale jeho cena mě docela šokuje. Celkově je tu hrozně draho, něco i čtyřikrát dražší než u nás.

Čas zbývající do večeře si krátím vybalováním věcí z kufru. Překvapilo mě, že zde večeří už v půl sedmé, ale John mi vysvětlil, že to je zvyk z dob, kdy byli anglickou kolonií a už to v nich zůstalo zakořeněno. Večeře připravuje John a máme smetanovou polévku s houbami a šátečky z listového těsta plněné sýrem ricotta. Je to prý originální maltské jídlo - opravdu výborné! K tomu je ještě salát a jako dezert meloun.

Izabelle

Po večeři za námi do pokoje přichází Isabelle - Johnova žena, představuje se mi tím způsobem, že mě celou zobjímá a zlíbá na obě tváře :-) Neustále něco mele, páté přes deváté, ani nečeká na odpověď a mám dost problémy jí porozumět co to vlastně říká. Když Isabelle odešla, tak jsem šla spát, protože jsem byla unavená z cesty.

 

2. den, neděle 26.9.2004 - Valletta

Během noci se docela ochladilo, takže jsem musela zavřít okno. Nemáme totiž žádné deky, jen vzorovaná barevná prostěradla, která slouží jako povlečení. V sedm hodin začal zvonit zvon na kostele a svolával na mši. Malťané jsou hodně věřící, kostely jsou pokaždé plné. Když jsme později chodily s Aki po osmé hodině do školy okolo kostela poblíž naší ulice, tak lidé v tu dobu právě opouštěli kostel po mši a večer v šest hodin začínala další mše.

Kostel ve Sliemě

V osm hodin jdeme na snídani. Já si dávám kávu s mlékem a k ní jsou opečené tousty s máslem a meruňkovou marmeládou. Na cestu nám John dává balíček s obědem - je to stejně jako včera sendvič, jablko a voda.

Dnes Aki navrhla, že pojedeme do Valletty na trh a tak po půl deváté vyrážíme na autobusovou zastávku na promenádě. Autobus stojí 15 centů, je prastarý a pěkně rozhrkaný. Jedeme jím asi půl hodiny až do Valletty na autobusové nádraží. Napravo od něj je plno stánků se vším možným.

Maltský autobus

Autobusové nádraží je obrovské kruhové náměstí, které silně připomíná kruhový objezd a je nejdůležitějším maltským autobusovým nádražím, ze kterého vyjíždějí linkové autobusy hvězdicově do všech koutů ostrova. Uprostřed je fontána Tritonů.

Fontána Tritonů

K náměstí s fontánou těsně přiléhá předměstí Valletty - Floriana. Není zde hned hustá městská zástavba, ale rozsáhlý volný prostor končící až před kostelem sv. Publia, který je téměř celý podkopán obilnými sýpkami z časů Maltézských rytířů.

Vallettu od Floriany odděluje nejen náměstí, ale i dva hluboké příkopy s náspem a široký silniční průsek. Od ostatních sousedních měst ji oddělují přístavy Grand Harbour na západě a Marsamxett Harbour na východě. Do města se vstupuje městskou branou City Gate, která však pochází až z roku 1968. Původní brána postavená v 16. století byla stržena, protože neodpovídala nárokům, které na ni kladl automobilový provoz.

Valletta

Vallettu protíná třída Republic Street, která začíná u brány City Gate, táhne se po hřebenu Monte Sciberrasu až dolů do špičky poloostrova s pevností St. Elmo. Na třídě Republic Street se nacházejí nejvýznamnější památky, nejlepší Valettské obchody, kluby filharmonických společností, Vrchní soudní dvůr země a kavárny s předzahrádkami. Třídu Republic Street protíná v pravém úhlu mnoho dalších ulic směřujících k oběma přístavům. Celá Valletta připomíná svým uspořádáním šachovnici. Najdeme zde mnoho schodišť a příkrá úbočí. Domy postavené z vápence mají několik pater a k fasádám jsou neuspořádaně přilepeny malé i velké arkýře. Arkýře jsou někde kamenné, ale většinou ze dřeva a různě zbarvené. Může se tak stát, že v jedné ulici střídavě vidíme žluté, modré, červené zelené arkýře, někdy jednoduše jindy velice krásně zdobené. Celé město chrání několik století staré historické hradby, v noci efektně ozářené silnými světlomety.

Anglická poštovní schránka
Valletta
Valletta

Aki chce jít na nedělní trh, který prý je někde ve městě za hradbami a tak procházíme městskou branou City Gate a širokou třídou Republic Street, která se vine napříč celým městem. Je vyzdobená prapory se znakem Maltézských rytířů v červeno žlutých barvách, které jsou tu proto, že se ve městě koná festa. To je typická místní slavnost, kterou každá obec nebo město slaví svátek svého patrona. Kromě praporů zdobí ulice korouhve, girlandy a sochy svatých. Festy se táhnou celý víkend, patří k nim i jarmarky, které se konají na ulici, procesí věřících mířících do kostela a na závěr oslav se koná ohňostroj. Festu se vším všudy jsme viděli při večerním výletě do Vittoriosy a opravdu to byl nezapomenutelný zážitek.

Festa ve Vallettě

Trh stále nemůžeme najít, tak se vracíme zpět k bráně a Aki se ptá policajtů. Ti nám velice ochotně a s úsměvem ukazují, že musíme jít na druhou stranu od autobusového nádraží, tam kde jsme hned po příjezdu zahlédli stánky.

Na trhu jsme s Aki strávily asi tři čtvrtě hodiny. Bylo tam množství stánků se spoustou věcí jako u nás na burze - kabelky, boty, oblečení, ručníky, nádobí, CD, elektronika, suvenýry (některé hrozné kýče), jídlo, kytky, knihy... Zkrátka téměř vše, nač si člověk vzpomene.

Valletta byla neobydlený poloostrov. První činnost zde začali vyvíjet až v roce 1530 johanité, kteří na Maltě přistáli a zjistili, jak velkou strategickou hodnotu má přístav Grand Harbour pro jejich flotilu. Nechali obnovit staré pevnosti a v roce 1565 začali podle plánů velmistra Jeana Parisota de la Valette budovat nové město. Stavba probíhala za finanční pomoci papeže a evropských panovnických rodů, stavěly se paláce, kostely, hradby a strážní věže, které měly město a přístav chránit před napadením nepřáteli. Hlavní město Malty, které do té doby bylo v Mdině, ležící na vyvýšené plošině uprostřed ostrova, se přestěhovalo do Valletty. Ve Vallettě se nyní nachází spousta pamětihodností, ale i plno obchodů a sídlí tu mnoho vládních úřadů. Oproti tomu je zde velmi málo hotelů a večer je tu poklidno a téměř liduprázdno.

Hlavní bránou se vracíme zpět do města. Na náměstí hned za hradbami je nádherný starý dům jehož průčelí je přímo obsypané dřevěnými balkónky natřenými na zeleno, z nichž každý se něčím liší.

Domy na Republic Street

Stojí tu také obrovský stříbrný stan, v něm nějaká dívčí skupinka bubnuje do rytmu na bubínky a natáčí je televize.

Míjíme palác rytířů - Auberge de Castille Leon e Portugal, kteří sem přišli z Pyrenejského poloostrova. Dnes v paláci sídlí maltský premiér.

Palác rytířů Leon e Portugal

Pokračujeme do zahrad Upper Barracca Gardens, odkud je nádherný výhled na přístav Grand Harbour, stará města Sengleu a Vittoriosu, loděnice a hlouběji položené čtvrti na protějším břehu zálivu.

Pevnost St.Angelo ve Vittoriose
Senglea - přístav French Creek
Pevnost Ricasoli fort a Grand Harbour
Pevnost Ricasoli fort a Kalkara
Senglea
Senglea a French Creek
Pevnost St. Angelo a Senglea Point
Pevnost Ricasoli Fort

Zahrady jsou právem nejkrásnější z valettských parků, byly založeny už v roce 1775 na baště sv. Petra a Pavla a leží na nejvyšším místě městských hradeb. Kromě různých rostlin, z nichž převažují nádherně kvetoucí oleandry, jsou v zahradách zdi s velkými oblouky a mnoho soch, mezi nimi také socha sira Winstona Churchilla. Vychutnáváme si s Aki výhled a pak usedáme na lavičku a odpočíváme.

Upper Barracca Gardens
Oleandr
Pohled ze zahrad k moři

Dalšími úzkými uličkami dlážděnými kameny pokračujeme do zahrad Lower Barracca Gardens. Ty jsou mnohem menší než předchozí zahrady. Stojí na stejnojmenné baště v městských hradbách a nádherně tu kvetou ohromnými květy ibišky. Uprostřed zahrad stojí replika chrámu v dórském slohu, která připomíná prvního britského komisaře Malty, sira Alexandra Balla.

Ibišek
Ibišek
St. Lazarus Bastion
St. Lazarus Bastion

Ze zahrad pokračujeme k baště St.Lazarus Bastion, kde je umístěn ohromný zvon a pak do pevnosti St.Elmo. Je strategicky situována v cípu poloostrova Sciberras a hlídá tak vjezd do obou valettských přístavů. Malá pevnost tu stála ale ještě dřív, než na Maltu přišli maltézští rytíři. Ti ji přestavěli na mohutnou pevnost, která se dokázala ubránit tureckému obléhání v roce 1565 a později i útokům ponorek a torpédových člunů německého a italského námořnictva za druhé světové války. Dnes zde sídlí maltská dobrovolná milice.

Brána do pevnosti St. Elmo
Pevnost St. Elmo

Před zdmi pevnosti jsou ohromná obilná sila, která byla vytesána hluboko do skály v 17.století a uzavírají je kamenné kryty. Uniformovaná stráž hlídala bránu do pevnosti, ale plno lidí chodilo dovnitř, tak jsme šly taky. Na nádvoří se právě konala přehlídka gardy "In guardia" v historických kostýmech, která má asi 90 členů. Přišly jsme ale pozdě, přehlídka právě končila. Fotíme se tedy alespoň s několika "In guardijcemi" a chvíli si ještě prohlížíme obchůdky na nádvoří.

Přehlídka In Guardia
Přehlídka In Guardia
Nádvoří pevnosti St. Elmo

Okolo Válečného muzea a bašty St.Gregory Bastion scházíme na silnici, která vede podél moře okolo zátoky St. Elmo Bay. Tady si na lavičce u autobusové zastávky dáváme k obědu sendvič.

Opouštíme silnici a míříme do města, kde se nachází palác Auberge d´Angleterre et de Bavi?re, který sdíleli řádoví rytíři z Bavorska, Velké Británie a Polska, protože byli početně velmi slabě zastoupeni. Budova pochází z roku 1696, je velká, ale nijak zvlášť pěkná. Dnes se tu nachází škola.

Mnohem hezčí je o dvě ulice dále stojící palác Auberge d´Aragon a naproti němu stojící neoklasicistní katedrála sv. Pavla (St. Paul´s Cathedral). Byla založena v roce 1844 britskou královnou Adelaide a její 61 m vysoká věž je jednou z dominant města.

Katedrála Sv. Pavla

Na konci uličky zahýbáme doleva, kde stojí další dominanta města - kostel Our Lady of Mount Carmel. Vyniká svou 42 m vysokou kupolí.

Kostel Our Lady Of Mount Carmel
Valletta

Pokračujeme uličkou dále okolo jediného divadla na ostrově - Manoel Theatre, které pochází z roku 1732 a je považováno za nejstarší dochované a stále ještě k představením využívané divadlo v Evropě.

Uličkami se proplétáme až na hlavní třídu a odtud do Spolukatedrály sv. Jana (St.John´s Co-Cathedral. Zrovna je tu bohoslužba, tak se jdeme podívat dovnitř. Lavice jsou plné věřících a farář zpívá krásně anglicky. Katedrála pochází z roku 1577 a je hlavním svatostánkem johanitského řádu zasvěcenému Janu Křtiteli. Zvenčí kostel nevypadá nijak zvlášť zajímavě, ale uvnitř je fantastický. Celý interiér je v barokním stylu, pilíře a zdi jsou pokryty nádhernými reliéfy, které znázorňují kříže rytířů a květy doslova vystupující z omítky. Strop je vyzdoben osmnácti scénami ze života Jana Křtitele a nad oltářem se nachází slavný obraz od Caravaggia - Stětí Jana Křtitele. Nádhernou podlahu kostela tvoří 375 náhrobních desek vykládaných různobarevnými kusy mramoru, pod nimiž leží ostatky řádových rytířů. Náhrobní desky jsou opatřeny zdobenými nápisy a erby, ale i vyzdobeny lebkami a kostrami. V obou bočních lodích jsou kaple patřící jednotlivým řádovým společnostem. Katedrála je nádherná, naprosto mě fascinuje a působí velice zvláštní atmosférou. Prošly jsme ji téměř celou, ale ke konci jsme si musely pospíšit, protože mše skončila a nějaký člověk nás vyháněl ven.

St.John´s Co-Cathedral
St.John´s Co-Cathedral - uvnitř

Bočními uličkami se vydáváme do jihovýchodní části města na baštu St. Michael Bastion. Je odtud nádherný výhled na přístav Marsamxett Harbour, ostrov Manoel Island se stejnojmennou pevností, zálivy Lazzaretto Creek a Msida Creek a městské části Ta´Xbiex a Msida.

Ostrov a pevnost Manoel
Města Msida a Ta'Xbiex s přístavem jachet
Zátoka Lazzaretto Creek

Z bastionu je to už jen kousek do zahrad Hastings Gardens. Jsou to malé zahrady na baště sv. Jana, pojmenované po britském guvernérovi. Je odsud výhled na předměstí Valletty - Florianu, ale zahrady nejsou už tak pěkné jako obě Barracca Gardens a hrozně tu fouká vítr. Dnes je celý den celkem chladno.

Katedrála Sv. Pavla a kostel Our Lady Of Mount Carmel

Aki navrhuje, že zpátky bychom mohly jet trajektem a tak se kousek vracíme a scházíme po úbočí k přístavu trajektů Sliema Ferry u St.Salvatore Bastionu, odkud plují pravidelné linky spojující Sliemu s Valettou. Právě přijíždí loď ze Sliemy, takže nemusíme čekat a po chvíli nastupujeme na palubu. Lístek stojí 35 centů (28Kč) a protože všechna místa k sezení už byla obsazená, tak jsme celou dobu stály na přídi. Byl odtud krásný výhled na Vallettu i Sliemu. Cesta trvala asi 10 minut.

Katedrála Sv. Pavla a kostel Our Lady Of Mount Carmel

Od přístavu se vracíme domů pěšky, je to kousek. Po příchodu do pokoje vybaluji české housky s mákem a dávám na ně krůtí maso s vejci. Nabízím Aki, tak si bere taky a já si dělám legraci, že je to můj nový sendvič z Česka.

Aki moc chutnal a dala mi ochutnat jakési plody v misce, které měly dužinu a uvnitř pecku, byly hodně kyselé, ale voněly po medu. Měla je jen tak, v plastové misce v šuplíku pod postelí, divila jsem se, že se to nezkazí při pokojové teplotě. Aki říkala, že jsou naložené v octě, že se zkazit nemůžou. Nic mi po tom nebylo, tak to asi bylo jedlé :-)

Později jsem se dozvěděla, že ty zvláštní plody jsou meruňky naložené do láku s octem, něco na způsob našich okurek a takto jsou vlastně sterilovány, takže se nemohou zkazit. Jmenují se Umeboši, jsou opravdu hodně kyselé, dají se sníst najednou maximálně 3, jinak člověku dřevění jazyk. Aki jim přikládá zvláštní sílu a to, že pomáhají proti kocovině a bolesti hlavy po nadměrném pití. Jak jsem měla ale možnost vidět, někdy ani Umeboši nepomáhaly:

Aki šla do internetové kavárny, já zůstala v pokoji a když se Aki vrátila, tak mi ukazovala v notebooku fotky, které nafotila za 3 týdny svého pobytu tady.

O půl sedmé jdeme na večeři - dnes John připravil brambory s kousky vařené mrkve a mletý řízek plněný sýrem a šunkou - něco jako cordon-bleu. K tomu salát a jako dezert miska s rozkrájeným melounem a hroznovým vínem.

Během večeře přišla Isabelle a začala nám vyprávět různé věci. Napovídala toho hrozně moc, páté přes deváté, stále rozkládala rukama a divoce gestikulovala, valila u toho oči, ale jak mluvila rychle, tak jsem jí plno věcí skoro nerozuměla. Po večeři nás zavedla do svátečního pokoje, který leží hned vedle vchodových dveří. Je to dlouhá temná místnost, pouze s jedním oknem. Celý pokoj je plný velkých starožitných obrazů a malých obrázků, zrcadel a nábytku, na skříňkách a stolcích stojí spousty zarámovaných fotek, starého skla a porcelánu. Všechno to na mě působilo takovým stísněným a ponurým dojmem a přeplácaností.

Večer jsme strávily s Aki v pokoji a už před desátou hodinou šly spát.

 

3. den, pondělí 27.9.2004 - první den ve škole, výlet do Valletty, lekce salsy

V noci mě probudil déšť, který pršel otevřeným oknem do pokoje a protože mám postel pod oknem, tak jsem měla trochu mokré prostěradlo, které slouží místo přikrývky.

V sedm hodin mne probouzí kostelní zvon a před osmou jdeme s Aki na snídani. Jsou opět opečené toustové chleby s máslem a meruňkovou marmeládou a k nim si dávám kávu s mlékem. Vypadá to, že opečené tousty s marmeládou budou asi každý den:

K snídani přicházejí ještě obě Francouzsky, ale nic nejedí. Delphine pije pouze sklenici mléka a Claudine hrnek kafe, hrozně se jí klepou ruce, takže ho málem rozlila a upadla jí lžička :-)

Po dešti jsou na ulicích kaluže vody a ochladilo se. Cesta do školy nám trvá zhruba půl hodiny, jdeme různými vedlejšími uličkami a pokračujeme po hlavní ulici. Po ránu je hrozný provoz, Aki musí na přechodech zastavovat auta, aby nás vůbec nechali přejít. Řidiči pospíchají, troubí, řvou jim naplno rádia, neplatí pravidlo přednosti v jízdě, ale právo silnějšího. Chodníky jsou úzké, se spoustou děr a výmolů, člověk musí dávat pozor kam šlape, protože jinak šlápne do psích a kočičích výkalů.

Cesta ke škole

Do školy přicházíme ve čtvrt na devět a podle instrukcí od Charlese se hlásím na recepci a odevzdávám vyplněný přihlašovací lístek. Na chodbě potkávám lidi z letadla - Pavla, Janu a Marcelu, kteří bydlí v hostelu Hibernia.

Všichni se z chodby odebíráme do místnosti vedle hlavních dveří, kde se píše rozřazovací znalostní test. Jsem překvapená, kolik je tu nových lidí, je nás tu přes čtyřicet a věkem od 24 let výš. Učitelé nám rozdávají testy, na vyplnění máme přesně 45 minut. Test má 5 stran a skládá se z gramatiky, slovíček a různých doplňovaček.

Po skončení testu jsme obdrželi lístek, na jednu kávu zdarma ve školní kantýně. Ta se nachází na terase a je to ponurá tmavá místnost s pultem podobným těm, které u nás bývaly v obchodech za socialismu. Káva v plastovém kelímku nestála za nic.

Budova školy má tři patra a přibližně 15 tříd velikosti asi tak 5 x 6 metrů. Ve třídách jsou pouze židle, vůbec žádné stoly, každý si ale může zapůjčit tvrdou podložku a na ní psát. Je tu klimatizace, kterou ale žádný z učitelů nikdy nepustil, přestože někdy bylo hodně velké dusno. Okna vedou do ulice nebo do zahrady s terasou.

Škola NSTS
Terasa ve škole

S kávou v ruce se scházíme s holkama na terase, která je v zadní části traktu školy. Jsou tu plastové židle a stolky, kolem terasy je zahrada, kde rostou různé rostliny, citroníky a pomerančovníky, které poskytují příjemný stín. Ve škole je dost Čechů, přestože mě v agentuře ujišťovali, že to bude maximálně pět lidí.

Po půlhodinové přestávce se vracíme do hlavní chodby, kde je vyvěšený seznam výsledků našich testů a podle nich jsme rozděleni do kurzů různých úrovní. Já jsem překvapivě zařazena do nějakého pokročilejšího kurzu, jehož třída se nachází v přízemí vedle terasy.

Ve třídě je nás osm lidí, učitel se jmenuje Luis, je mu asi sedmdesát let. Postupně se musíme všichni vzajemně představit, mimo mě jsou tu další dvě Češky - Leona a Martina, Slovenka paní Janka, Němci Philippe a Dirk, Japonka Yuki a Stevana ze Srbska.

Luis nám podává informace o škole a o vyučování. Škola začíná v 8:45 dvouhodinovou lekcí gramatiky, která končí v 10:15, následuje půlhodinová přestávka a po ní další dvouhodinová lekce konverzace, probírání nových slovíček a poslech rozhovorů z kazeťáku. Hodina končí ve 12:15. Dopolední vyučování budeme mít celé s Luisem, ti z nás, kteří si připlatili odpolední konverzaci ji budou mít v jiné třídě a s jiným učitelem. Konverzace začíná po další půlhodinové přestávce na oběd a to ve 12:45 a končí ve 14:15.

Po tomto úvodu Luis zahájil lekci na plno. Po hodině jsme se sešly s Lucií na terase, daly si k obědu "pěnový" sendvič a po půlhodině se rozešly na odpolední konverzaci.

V mé třídě nás je osm, ale naštěstí jen jeden Čech - Tomáš. Zbytek třídy tvoří Němci - Jörg, Susanne, Claudie, Petra a Arnie. Učitelka se jmenuje Marthese, je hodně temperamentní a často se směje. Hodina opět začíná vzájemným představováním, vyplňujeme papíry s jakýmsi testem a po zbytek hodiny konverzujeme o tom, co jsme zaškrtali.

Učitelka Marthese

Po vyučování se koná výlet lodí do Valletty pořádaný školou. Je to zdarma, něco jako na uvítání nových studentů. Sraz před školou byl naplánován na půl třetí, ale nakonec jsme vyrazili až ve tři hodiny. Půl hodina sem, půlhodina tam a nic se neděje :-)

Vedl nás průvodce ze školy, mladý kluk a sešlo se nás okolo padesáti lidí. Průvodce nás dovedl během pěti minut do přístavu, kde jsme včera s Aki vystoupily z lodi. Rozdal nám volné lístky na loď a čekali jsme dvacet minut, než přijede další loď, protože nás bylo hodně a on pro nás musel zarezervovat u kapitána celou loď. Ve Vallettě jsme vystoupili opět na stejném místě u St.Salvatore Bastionu, kde jsme nastupovaly včera s Aki.

Promenáda u Sliema Creek
Přístav Sliema Creek

Průvodce nás zavedl na hlavní náměstí ve Vallettě, Palace Square, kde se nachází budova stráží Main Guard a největší světská stavba města - Velmistrovský palác. Pochází ze 16. století, má dvoupatrovou fasádu, na rozích dřevěné arkýře a dva barokní portály. Uvnitř jsou dva dvory, kolem nichž se seskupují části paláce. V dobách britské nadvlády byl palác užíván jako rezidence guvernérů, nyní se v něm konají zasedání maltského parlamentu a je zde oficiální sídlo prezidenta. Palác je z části přístupný, zdobí ho množství fresek a nachází se v něm sbírky zbraní a gobelínů. My jsme však dovnitř nešli, protože průvodce si asi potřeboval něco zařídit a tak bral prohlídku města takřka v poklusu.

Velmistrovský palác

Přes třídu Republic Street nás zavedl do zahrad Upper Barracca Gardens a tam nám dal rozchod, ať si prý děláme co chceme. Poseděly jsme s Lucií v zahradách a pak se vrátily na Republic Street a šly se podívat do potravin a do informačního střediska, kde jsme si nabraly nějaké informační brožurky a potkaly se tam s Marcelou a Janou. Prolezly jsme pár obchůdků se suvenýry a nakonec se usadily na lavičce před katedrálou St. John´s Co-Cathedral, odkud nás včera s Aki vyhnal hlídač.

Ve tři čtvrtě na šest máme sraz na náměstí Palace Square, ale někteří lidé dosud chybí a průvodce se nás nemůže dopočítat. Ani si pořádně nepamatuje, kolik že nás to vlastně bylo. Stále tedy čekáme, jestli dorazí chybějící lidi, ale po půlhodině to průvodce vzdává a vede nás na autobusové nádraží, kde je pro nás přistaven luxusní autobus, který nás má rozvézt domů. Bohužel jsme se trefili zrovna do dopravní špičky, autobus pomalu popojíždí v koloně vozidel a rozváží nejdříve lidi, kteří bydlí ve vzdálenějších čtvrtích od Sliemy. To už mi je jasné, že večeři v půl sedmé nestihnu :-( S Marcelou, Janou a Tomášem vystupujeme mezi posledními v St.Julians v zátoce Balluta Bay. Všichni tři bydlí v hostelu Hibernia, který leží opačným směrem než bydlím já. Přidávám do kroku a po promenádě pospíchám domů. Kousek od naší ulice potkávám Aki, mává na mě z protějšího chodníku a běží ke mně. Říká mi, že si myslela, že jsem se ztratila a nemůžu najít cestu domů a tak mě šla hledat. Má hroznou radost z toho, že mě našla, tak jí vysvětluju, že jsem se neztratila, ale jela jsem na školní výlet, jenže autobus uvízl v dopravní špičce a to způsobilo zpoždění.

Šly jsme společně domů a zvon na kostele právě odbíjel sedm hodin. John už na nás čekal, tak jsem se mu omluvila, že se zpozdil školní výlet. Říkal, že jsem měla zavolat, tak jsem mu vysvětlovala, že z autobusu nebylo odkud. A on na to, že mi vystydla večeře. Jelikož nemají mikrovlnku, tak jsem si myslela, že mi to přihřeje v hrnci, ale neměl se k tomu a já měla hrozný hlad, tak jsem se do toho pustila i když to bylo vlažný. Dalo se to jíst i tak - byly tortelini s rajčatovou omáčkou sypané sýrem ricotta a salát.

Aki mě zvala na lekci salsy do baru v Pacevillu. Nejdříve se mi moc nechtělo, měla jsem toho za dnešek už dost, ale pak jsem si řekla, že odpočívat můžu jindy a že tedy půjdu.

V osm hodin se pro nás zastavila Němka Maren a společně jsme šly přes St.Julians do Pacevillu. Bylo to asi půl hodiny pěšky po promenádě podél moře, v zátokách se na mořské hladině odrážela světla z restaurací a z promenády. Promenádu od silnice oddělovaly keře a stromy, na nichž byly rozsvícené malé žárovičky, jaké se u nás dávají na vánoční stromečky. St.Julians bylo klidnější, ale v Pacevillu bylo plno hotelů, diskoték, caraoke barů a odevšad hrála hlasitě hudba. Holky říkaly, že teď je ještě klid, hlavní příliv lidí a zábava prý začíná až okolo desáté hodiny.

Sliema - promenáda
St. Julians - Spinola Bay

Lekce salsy se konají v baru Fuego, který leží v klidnější ulici Pacevillu. Šly jsme dovnitř, neplatilo se žádné vstupné, u baru jsme si sedly na stoličky a povídaly. Holky si nic neobjednaly, ani obsluha za barem nic nenabízela, což mi přišlo takové zvláštní sedět tam jen tak. Před devátou hodinou se parket zaplnil, v drtivé většině ženskými, tak jsme si šly najít místo na tancování a v devět hodin začala lekce. Kroky předváděl mladík, který si říkal DJ Davie a pocházel z Brazílie. Byl snědý, takový ten "sladký hoch" co po něm holky šílí a když kroutil svalnatým zadkem v bílých kalhotách, tak po něm šílely ještě víc :-) Byla to docela legrace :-) Naučil nás kroky salsy, všichni tancovali a nakonec nás naučil brazilský tanec "Béža Béža", který se tancuje na karnevalu. Bylo to něco na způsob makareny, taková "spartakiáda" a užilo se u toho spoustu legrace.

Lekce salsy skončila po desáté hodině, po ní následovala ještě diskotéka, na které hrál DJ Davie, ale my šly domů. Aki se před barem Fuego rozbila bota, tak šla až domů jen s jednou a druhou nohu měla bosou. Cestou zpět nás na jedné křižovatce v Pacevillu zaujal přechod pro chodce, kde byl semafor a na něm červený panáček STOP a zelený panáček. U něj bych předpokládala něco jako GO (přeloženo - jdi), ale to bychom nesměli být na Maltě, protože tady bylo napsáno CROSS WITH CARE! (přeloženo - přecházej opatrně) :-) Provoz tady je opravdu hodně nekontrolovatelný, chodci mají co dělat, aby se jim bez úhony podařilo přejít na druhou stranu silnice. Hlavně mi dělá problémy to, že se tu jezdí po levé straně. Je to hrozný nezvyk.

Maren nás pozvala v St. Julians na zmrzlinu, tak jsem si dala oříškovou, byl jí pěkný kopec a byla výborná. Maren šla ještě do internetové kavárny a my s Aki domů. Aki se celou cestu smála, že se jí rozbila ta bota a musí jít napůl obutá a napůl bosa. Před domem vyhodila boty do koše a o půl dvanácté jsme se dostaly do postele.

 

4. den, úterý 28.9.2004 - Claudinina lekce piercingu

Vstávám o půl osmé, k snídani je klasicky káva a opečené toustové chleby s máslem a marmeládou. Už se tomu musím smát, asi za celý měsíc opravdu nedostanu nic jiného :-)

Ve škole jsme první hodinu probírali s Luisem podmiňovací způsob, bylo to docela hrozný, viděla jsem tuhle gramatiku poprvé v životě. O přestávce jsem se sešla s Lucií a na Luisovo doporučení jsem si vypůjčila v recepci knížku - mají tam spoustu různých románů v angličtině, v různých stupních jazykové obtížnosti. Druhou hodinu nám Luis pouštěl z kazeťáku rozhovory a hovořili jsme o nezaměstnanosti, důchodcích a vztazích mezi rodiči a dětmi.

V poledne jsme se sešly s Lucií na terase a daly si naše nevýživné a hladové sendviče. Na odpolední konverzaci nám Marthese dala čtyři články o různých zemích a seznam, do nějž jsme měli heslovitě zapsat, jaká je v které zemi krajina, kde se ubytovat a čím se vyznačují její obyvatelé. Dělali jsme to celé dvě hodiny, bylo to docela zajímavé a tak to rychle uteklo. Marthese byla spokojená, dokonce náš papír ukazovala druhé skupině, že je vzorně vyplněný a že to byla týmová práce - musela jsem se tomu smát :-) Jsme na kurzu samí dospělí lidé, ale některé věci jsou stále stejné, jako když byl člověk mladší a chodil do školy :-).

Po hodině jsem se šla postavit do fronty, abych se konečně dostala na internet, přečetla si maily a napsala domů. V internetové místnosti je deset počítačů, na celou školu to je ale dost málo, často se musí stát fronta, než se některý uvolní. Po odpolední konverzaci je tu podstatně volněji. Počítače jsou zastaralé, v hrozném stavu, některé vůbec nezobrazují české znaky, takže na nich nejsem schopna přečíst maily napsané s diakritikou. Některé zas mají jen japonskou klávesnici. Klávesnice jsou taky často rozbité, nejdou psát některá písmena a jiná ztěžka, musí se do klávesnice hrozně mlátit. Na té mojí dnes nejde napsat písmeno R a nefunguje klávesa Backspace.

Internet room

Napsala (výstižnější by bylo - namlátila) jsem pár mailů a poslala pár lidem smsky. Ve čtyři hodiny nás recepční upozorňuje, že se končí a škola se zavírá, tak jsme se s Lucií odhlásily a šly ke mně a pak na pláž.

Pláž u Sliema Tower

Nejdeme dnes ale do Aquacentra, protože to je hodně daleko, ale na skalnatou pláž, která leží u kamenné věže Sliema Tower, asi pět minut chůze od místa, kde bydlím a je poblíž i autobusová zastávka. Rozložily jsme si ručníky na skály, povídáme si. Moře omývá skály, které se tu kousek svažují celkem mírně do vody, pak ale skála prudce končí a je tmavá hlubina. Kousek od vstupu do moře je vybetonovaný kus skal a je v něm zabetonované zábradlí, člověk se tak může přidržet, když vylézá ven z vody na tu skálu, aby ho vlny nestrhly zpátky do moře, což je dost nebezpečné. Voda je nádherně modrá a průzračná, na skalách a kamenech rostou nějaké rostlinky a v hlubší vodě jsou vidět ryby.

Lucie odchází okolo půl šesté na autobus, bydlí ve čtvrti Pembroke, která je vzdálená dvacet minut jízdy autobusem a není tam prý poblíž žádná pláž. Já na pláži zůstávám do šesti hodin a pak taky domů. K večeři je dnes ryba a brambory s vařenou mrkví, k tomu salát a jako dezert vychlazený medový meloun a nektarinka.

Po večeři se za námi stavila Claudine, nejdříve nám přišla jen nabídnout bonbony Haribo, ale za chvíli přichází znovu, přináší francouzské sušenky a ptá se, jestli u nás může chvíli zůstat a povídat si s námi. Říká, že tu není jen v jazykovce, ale je tu na výměnný pobyt - říká se tomu "work-trainers". Přes den někde pracují a občas jdou do školy, kde se něco učí. Claudine pracuje ve Vallettě v butiku s oděvy Terranova. Ukazuje nám piercing v pupíku, v nose a jazyku, předvádí nám jak si ho vyndává, jak si vyměňuje různé náušnice, vypráví jak jí co propichovali a ukazuje ještě tetování na zádech. Jazyk má propíchnutý piercingem ve tvaru růže. Přináší nám ještě ukázat celou krabičku piercingových náušnic - má tam různé tvary, některé s kamínkem, s různými zakončeními a předvádí nám, jak některé ve tmě svítí. Ty prý si bere, když jde na diskotéku. Hrozně se diví, že s Aki nemáme žádný piercing. Ukazuje nám ještě všechny prsteny, které má na prstech a ke každému vypráví, kdy ho dostala a k jaké příležitosti. Byly jsme s Aki docela pobavené, jakou jsme dostaly lekci ohledně piercingu a tetování:-)

Když Claudine po půl deváté odešla, tak Aki mi ukazovala svůj potápěčský deník a vyprávěla o potápění. Povídaly jsme si o všem možném až do půlnoci.

 

5. den, středa 29.9.2004 - na pláži

V noci se ochladilo, pod prostěradlem, které mám místo přikrývky mi byla docela zima. A to jsem na sobě měla pyžamo a bylo zavřené okno! Jestli se neoteplí, tak budu muset Isabelle požádat o nějakou deku, protože jsem zimou nemohla usnout :-(

U snídaně s námi sedí Claudine i Delphine, ale obě jsou zas jako vyorané myši a nemluví. Cestou do školy se stavuju s Aki v bance a měním si peníze. Za 100 USD dostávám 27 Liber a nějaké centy.

Do školy přicházíme pozdě, tak jdu rovnou na vyučování. Dnes jsme probírali příslovce, to jsem se docela chytala a hovořili jsme o výhodách a nevýhodách života na vesnici a ve městě.

O přestávce se mi daří získat volné místo na internetu, brzy však zjišťuji proč - z tohoto počítače se nejde přihlásit nikam do Česka a pravděpodobně asi ani nikam jinam, proto je volný. Naštěstí se brzy uvolnilo místo u jiného počítače, kde jsem seděla včera. Jenže tam zas byla ta šílená klávesnice, co na ní nešly psát některá písmena a musela jsem do ní bušit, až mě bolely prsty. Napsala jsem krátký mail do Čech, ale začínám uvažovat, že si připlatím za internet v internetové kavárně, protože tady na těch počítačích je to opravdu o nervy. Pak už byl zas čas běžet na druhou hodinu.

Četli jsme článek o Londýnu, jeho památkách a jak tam lidé žijí a následně diskutovali o výhodách a nevýhodách života v tomto městě. V poledne se scházíme s Lucií na terase, obědváme sendviče a povídáme si. Na sobotu je naplánovaný výlet do Mdiny, tak se domlouváme, že pojedme. Hlásíme recepční naše jména a výlet zrovna platíme.

Při odpolední konverzaci opět vyplňujeme test, kde jsou různé podoby smlouvání na trhu, v obchodech, nebo na úřadech a po vyplnění společně diskutujeme, proč jsme se rozhodli právě pro tu odpověď. Nakonec jsme sami změnili téma a diskutovali s Marthese o nezaměstnanosti, vládě, možnosti získání práce a podobně. Bylo to zajímavé, protože každý pochází z jiného státu a tak člověk slyšel různé názory. Všichni jsme se ale shodli na tom, že vláda stojí v každém státě za houby a pracovat se musí.

Po skončení hodiny jsem se před školou sešla s Lucií a ta mi představila svého spolužáka, Němce Torstena. Měl s sebou ještě kamaráda, taky Němce - Ronnieho. Ukázala jsem jim na mapě, kam chodíme na pláž. Šly jsme ze školy s Lucií spolu a cestou se k nám ještě připojil Tomáš z mé odpolední konverzace. Říkal, že v pátek odjíždí, že už nemá skoro žádné jídlo, protože všechny peníze utratí v baru a za cigarety. Tak jsem mu nabídla instantní omáčky s čínskými nudlemi od Knorru, které jsem si dovezla, ale nemám si je kde udělat, protože s Aki nemáme přístup do Johnovy kuchyně. Tomáš byl rád, hned říkal že si je vezme a že mi za ně zítra donese pivo. Na hlavní třídě se s námi rozloučil a my pokračovaly s Lucií na pláž, kde jsme byly včera, pod věží Sliema Tower.

Němci tu ještě nejsou. Lucii se dnes nechce do vody, ale já ji jdu zkusit a je to fakt nádhera!:-) Moře je báječně teplé a čisté. Jen je tu plno skal - voda mi je sotva po kotníky, pak náhle přijde vlna, udělám krok dopředu a tam je hloubka, že vůbec nestačím. Člověk musí dávat dobrý pozor, aby se nenatloukl o skály, když ho na ně hodí vlna a je docela těžké vylézt z vody, protože vlny strhávají zpět do moře. Mě bohužel jedna vlna smetla na skálu, takže jsem si pěkně odřela koleno a o jinou skálu si rozřízla patu. Ještě štěstí, že je tam vybetonovaný kus skály do moře a v ní kovové zábradlí, za které se můžu zachytit a vytáhnout se ven, když si to správně načasuju mezi dvěma vlnami.

Pláž u Sliema Tower

Asi po hodině konečně přicházejí Němci Torsten a Ronnie, sedají si k nám na skály a povídáme si - hlavně anglicky, ale když jsem nevěděla, tak jsem si pomohla německým slovíčkem. Bylo to komické, ale hlavně že jsme si rozuměli. Lucie odešla před šestou hodinou na autobus, já zůstala s klukama ještě chvíli na pláži a pak jsme šli společně po promenádě domů.

Aki také právě dorazila a přivlekla na pokoj balení šesti dvoulitrových lahví s vodou, abychom měly co pít. Voda z kohoutku je totiž odsolená a na pití není vůbec dobrá, je úplně bez chuti. Ani se nedoporučuje pít bez převaření, kvůli možným střevním potížím.

K večeři John upekl pizzu, k ní je salát a jako dezert ovocný salát z medového melounu a nektarinek. Povídáme s Johnem o všem možném, říká, že letos je touto dobou nezvykle chladno, teploty se pohybují během dne jen okolo 24 C, takhle tu prý obvykle bývá až začátkem prosince. Pro mě je to ale krásné teplíčko, když si vzpomenu na tu zimu a studený podzim, co je u nás.

Po večeři jdeme s Aki nahoru do pokoje a povídáme si. Někdy mi dělá trochu problémy jí porozumět co říká anglicky, protože má jinou výslovnost. Říká, že v japonštině nemají některé hlásky, které má angličtina. A mě zas chybí dost slovíček. Takže se stává, že Aki řekne nějaké slovíčko, které neznám a musím si ve slovníku najít co znamená, abych pochopila co mi chce říct. A nebo zase naopak já Aki něco vyprávím a nemůžu si vzpomenout na slovíčko, tak ho najdu ve slovníku, ukážu ho Aki, ta někdy taky neví, tak vytáhne svůj slovník a vyhledá slovíčko tam. Je to docela legrační, akorát že Aki má elektronický slovník, takže se jí v něm líp hledá.

Aki se učí, tak taky otevírám gramatiku, ale v jedenáct hodin to obě balíme a jdeme spát.

 

6. den, čtvrtek 30.9.2004 - večerní procházka po promenádě

K snídani jsou tradičně opečené toustové chleby s máslem a meruňkovou marmeládou :-) Ale zatím mi to chutná.

Cestou potkáváme na ulicích plno dětí ve školních uniformách. Škola je nedaleko našeho domu a dnes ráno tu čeká spousta malých dětí s rodiči. Hlídkují tu policajti a usměrňují dopravu. Pravděpodobně je dnes první školní den po prázdninách a děti vypadají, že jim může být tak okolo sedmi - osmi let. Jsou to asi prvňáčci, protože koukají dost vyplašeně.

O první hodině nám Luis donesl článek o ekonomice, který jsme četli a konverzovali po zbytek hodiny na toto téma. O přestávce se mi podařilo najít volný počítač a napsala jsem v rychlosti nějaké maily. Druhou hodinu jsme opět četli článek - tentokrát z novin o kritické situaci v dopravě na Maltě a zase konverzovali na téma doprava. Na konci hodiny se s námi loučí paní Janka ze Slovenska, protože odlétá v noci domů. Luis jí dává certifikát o absolvování kurzu a společně se fotíme.

V poledne se scházím na terase s Lucií a Torstenem, obědváme sendviče a povídáme si u stolu. Na odpolední konverzaci někteří lidé chybí, tak Marthese ani nevyhlašuje žádné téma a povídáme si společně o všem možném. Po hodině uskutečňuji výměnný obchod s Tomášem - dvě instantní omáčky s nudlemi od Knorru s ním měním za plechovku piva Farsons.

Po hodině jsem šla na net, zdržela jsem se tam až do čtyř hodin, což jsem původně neměla vůbec v úmyslu. Pospíchám tedy ze školy rovnou domů pro věci a mířím na pláž za Lucií a Torstenem. Jdeme si zaplavat, ale voda je dnes docela studená. Přichází k nám dva starší páni ze školy - Němci Willi a Jörg, který má se mnou odpolední hodiny konverzace. Na první pohled to tak nevypadá, ale je pěkně švihlej :-) Například dnes rozdělal na pláži želatinové netopýry Haribo, pořád nám je nabízel, roztahoval jim křídla a dělal jako že lítají a pořád dokola opakoval, že to nejsou obyčejní netopýři, ale Batmani :-)

Postupně začali všichni odcházet, až jsem tam zůstala jen já s Jörgem. Měl stejnou cestu jako já, tak se mnou šel po promenádě až k autobusové zastávce, kde jsem se s ním rozloučila. John dnes uvařil k večeři ravioly s rajčatovou omáčkou a sýrem ricotta, k tomu salát a jako dezert byla zmrzlina.

Po večeři jsem vyplňovala dotazník, který jsme dostali ve škole a kde jsme měli napsat jak se nám tu líbí, jak jsme spokojeni se školou, mimoškolním programem, s rodinou a podobně. Napsala jsem tam samá pozitivní hodnocení, protože podle toho co slýchám ve škole od jiných lidí, tak mám jednu z lepších rodin. Nemůžu si vůbec na nic stěžovat. Snad jen na to, že Johnova rodina nemá pračku ani žehličku, ale to není zas tak zásadní problém. Vyperu si vždycky ve škopíčku v koupelně pár kousků prádla v ruce a suším ho na ramínkách v okně, protože tam profukuje větřík a jak je teplo, tak většinou už je prádlo druhý den ráno suché. Trička suším tak, že je navléknu na ramínka, vyrovnám a uhladím, takže po uschnutí je jen složím a nejsou ani nijak zmačkaná. Zajímavé to je asi pro lidi co bydlí naproti, obzvlášť když pak v okně sušíme s Aki spodní prádlo :-) Ptala jsem se Isabelle, jak to dělají, když jdou třeba do divadla a potřebují vypadat pěkně, tak povídala, že si slavnostní oblečení dají vyčistit v čistírně chemicky a zrovna jim ho tam i vyžehlí. Aki se tomu taky divila, říkala že v Japonsku má jen malou pračku, ve které přeprává drobné prádlo, které je vyrobeno z materiálů, které se nemačkají a jinak všechno ostatní nosí do čistírny. Žehličku prý taky nevlastní a divila se, když jsem jí říkala, že doma žehlíme skoro všechno prádlo :-)

Aki se učila a já si četla knížku v angličtině, kterou jsem si půjčila z knihovny ve škole.

O půl desáté Aki navrhla, že bychom se mohly jít projít. Šly jsme do parku přímo proti naší ulici - byly tam krásně nasvícené palmy a fontány, ze kterých stříkala voda. Byl krásný teplý večer, procházely jsme se parkem a povídaly si. Pokračovaly jsme směrem k věži St. Julian Tower, až k místu, kam chodím na pláž a po promenádě ještě kousek dál na terasu nad mořem. Sedly jsme si tam na lavičku a já rozdělala pivo Farsons, které jsem odpoledne vyměnila s Tomášem za polívky. Nebylo nic moc - bylo hrozně slabé, jen 2,2% alkoholu, teplé, nebylo vůbec hořké a ke všemu bylo řízlé nějakou citrónovou limonádou.

Kostel v Balluta Bay

Pozorovaly jsme s Aki Měsíc v úplňku, který se nádherně odrážel v moři. Vrátily jsme se potom zpět k parku a po promenádě pokračovaly do zátoky v St. Julians, kde stojí ohromná betonová písmena, ale zrcadlově převrácená, která se odráží v moři a na jeho hladině tvoří slovo LOVE. Vypadá to moc hezky, jak se nápis zrcadlí na hladině a houpe na vlnách.

Nápis LOVE ve Spinola Bay

Vzpomněla jsem si na moji učitelku z jazykovky, která mi Maltu rozmlouvala, že prý tady byla jedna její studentka a že tu není večer kam se jít pobavit a podobně. Nevím, co jí to kdo napovídal, nebo jestli mě jen chtěla odradit, ale tady si na nedostatek nočního vyžití opravdu nemůže nikdo stěžovat. Je tu nejméně pět kilometrů dlouhá promenáda táhnoucí se podél moře, po celé délce ji lemují restaurace, puby, kavárny a bary. Ve čtvrti Paceville, kde promenáda končí a přechází v toto městečko, je také spousta nočních podniků, karaoke barů, diskoték a multi-kino. Na ulicích je živo a jsou plné lidí - možná ještě víc než ve dne, takže se člověk nemusí ani v noci bát jít sám po ulici. Kdo vyhledává noční vyžití, tak má spíš problém si vybrat, který z množství podniků navštíví.

Ulice, kde jsem bydlela
Dům, kde jsem bydlela

Byla to nádherná procházka - domů jsme přišly v jedenáct hodin a krásně se mi po ní spalo.

 

7. den, pátek 1.10.2004 - bary a noční podniky v Pacevillu

Na první hodině rozebíráme s Luisem téma, jestli je dobré trávit hodně času u televize, psaním smsek, telefonováním z mobilu a podobně. Dnes už to bylo s mou angličtinou dobré, stíhala jsem a věděla o čem je řeč. O přestávce jsem šla na internet a napsala pár mailů. Stavila se tam za mnou Lucie, aby mi koupila nedělní výlet od školy na ostrov Gozo. Stojí to 7,5 libry, tak jsem jí je dala, ale Lucie se za chvíli vrátila a říkala, že Gozo sice zaplatila, ale přinesla mi zpět peníze za výlet, který se měl konat zítra do Mdiny. Ten je zrušený, protože se přihlásilo málo lidí. Asi tedy podnikneme něco samy.

Na konci vyučování se s námi loučí Philippe a Martina s Leonou - všichni dnes odlétají domů. Ve třídě zůstáváme jen já s Yuki, protože Stevana s Dirkem přestupují od pondělí do vyššího kurzu. Je dobré, že je tu hodně lidí tak od 20 let výš, jezdí sem i starší lidi, kterým je i okolo padesáti let.

O polední přestávce se scházím se na terase s Lucií, Janou a Marcelou. Holky vyprávějí, že pojedou na Gozo zítra na vlastní pěst a budou tam spát do neděle, aby toho víc procestovaly.

Odpolední konverzace s Marthese byla na téma Maltská kuchyně, ale nakonec se diskuse stočila na téma, jak má kdo rád svou práci. Na konci hodiny se fotíme s Tomášem z Liberce, dnes v noci odlétá a loučí se s námi i Němka Susanne.

Jdeme s Lucií ještě na chvíli na internet a odepisuji na maily. Ve tři hodiny odcházíme. Před školou na nás čeká Jörg, přidává se k nám, že s námi půjde na pláž. Cestou se zastavujeme u pojízdného stánku se zeleninou a ovocem, kupuju si broskve a švestky - není jich ani kilo, ale platím něco k libře. Navrhujeme Jörgovi, aby s námi jel na zítřejší výlet do Mdiny a ten pozvání přijímá. Povídáme si všichni anglicky, ale Jörg nám stále skáče do řeči a opravuje chyby v gramatice a ve výslovnosti. Začíná to být už docela otravné. O půl šesté jsme si sbalili věci a opustili pláž. Jörg šel rovnou domů a já čekala s Lucií na autobusové zastávce dokud jí nepřijel autobus.

K večeři dnes John připravil dva plátky mletého masa ( připomíná mi to hamburger), bramborovou kaši a vařenou mrkev. K tomu salát a jako dezert pomeranč. Ptám se ho, jak se dostanu zítra do Mdiny, říká že nejlépe autobusem č. 65, který staví hned u naší ulice.

Po večeři se jdeme s Aki připravit na večer, protože se jde od školy do baru. Děje se tak prý každý pátek - je to něco jako rozlučkový večírek s lidmi, kterým končí pobyt a o víkendu odlétají z Malty domů.

Po půl osmé nás vyzvedává Lucie, sraz je v osm hodin před hostelem Hibernia, ale ani já ani Lucie nevíme, kde to je, jen Aki. Cestou ještě bloudíme, je už šero, Aki se moc neorientuje, kde jsme... Nakonec k hostelu přicházíme z jiné strany, pozdě ale přece :-)

Před hostelem je spousta lidí, všichni čekají jen na nás a tak se společně vydáváme do čtvrti Paceville. V naší skupině převažují Japonky, je tu několik Němek, my s Lucií, všechno samé holky a jen jeden kluk - Tomáš. Další lidé čekají v Pacevillu před rychlým občerstvením Burger King - mezi nimi také Jörg, Němky Petra, Claudie a Susanne. Celkem je asi okolo dvaceti!

Jdeme společně do baru 7 Rooms - jsou to ale ve skutečnosti 3 velké bary pod širým nebem na terase stejnojmenného hotelu, okolo celé terasy jsou rozmístěny boxy s nízkými stolečky a okolo nich nízké gauče, lidé na nich polehávají a popíjejí. Jednotlivé boxy jsou od sebe odděleny dlouhými šifonovými záclonami. Z reproduktorů hraje příjemná hudba, tak akorát nahlas, aby se lidé mezi sebou mohli bavit. Dávám si místní pivo Cisk v 0,4 l láhvi za 60 centů. Seznamuji se s Japonkami Yoko a Či-e.

Bar 7 Rooms

Okolo desáté hodiny se většina lidí začala zvedat s tím, že se půjde někam na diskotéku. Tak jsme šly s nimi. První zastávka byla v Karaoke klubu, tam jsme ale jen nakoukli - bylo ještě brzy a nikdo tam nebyl. Pokračovali jsme dál do centra Pacevillu a Aki nás zatáhla do jedné z mnoha diskoték. Hudba hrála hrozně nahlasitě, člověk vůbec neslyšel co mu druhý říká, hrozně tam duněly basy, že jsme z toho málem ohluchly a bylo tam strašně moc lidí, že se pomalu nedalo ani tancovat, tak jsme se s Lucií a Či-e posunky dorozuměly, že diskotéku a ostatní lidi opustíme. Přemýšlely jsme kam jít jinam, ale při pohledu do dalších diskoték jsme zjistily, že všude je to stejné - hrozně hlasitá hudba a davy lidí. Vrátily jsme se tedy zpět do baru 7 Rooms, kde bylo stále ještě pár lidí ze školy. Bylo tam ale taky více plno, tak jsme si sedly na květináč od palmy a povídaly. Dala jsem si točené pivo Cisk - doufajíc že bude chutnat líp, než lahvové, opět to byla britská míra - pinta, stálo 1 libru a nebylo nic moc. Maltské pivo mě tedy moc nenadchlo :-(

O půl dvanácté se Lucie začala zvedat, že je na čase jít domů, tak jsme ji šly s Či-e vyprovodit na hlavní křižovatku. Z ní to ale měla Lucie ještě asi čtvrt hodiny pěšky po čtyřproudé silnici bez chodníku a tmavými uličkami. Ulice Pacevillu byly plné policajtů, kteří dohlíželi na pořádek a bylo to opravdu potřeba, když se člověk okolo sebe podíval. Na co ale nedohlíželi byl nepořádek na silnici. Ta nebyla téměř vidět, jak se po ní válely stovky plastových kelímků, tácků, letáků...

Vrátily jsme se s Či-e za Aki na tu hlučnou diskotéku, chvíli jsme i tancovaly, ale pak Či-e objevila další diskotéku vedle, kde to tolik neřvalo a hráli lehce rockové písničky. Tancovaly jsme tam až do půlnoci, kdy bylo na čase jít domů. Cestou domů jsme potkaly Aki s dalšíma holkama, tak jsme se k nim připojily. Promenáda byla i takhle pozdě v noci plná lidí, bylo jich tam snad více než ve dne! Do postele jsme se s Aki dostaly v jednu hodinu.

 

8. den, sobota 2.10.2004 - Mdina, Rabat a útesy Dingli Clifts

Po snídani vyrážím o půl deváté na promenádu, kde máme domluvený sraz s Lucií a Jörgem. Na zastávce potkáváme Marcelu, Janu a Maďarku Petru - jedou na ostrov Gozo. Chtějí tam strávit dva dny a více toho vidět, ale ne organizovaně se školou. Holkám jede autobus dřív, loučíme se a čekáme dál. Náš autobus přijíždí s více jak půl hodinovým zpožděním! Během dnešního výletu ale postupně zjistíme, že je to zde naprosto normální, lidé mají času dost, v klidu čekají, však on ten autobus jednou přijede. Jízdní řády jsou pouze orientační...

Lístek do Mdiny stojí 40 centů a autobus samotný je další zážitek - je asi 60 let starý, rachotí, div že se nerozpadne, všechno je zaprášené, koženkové sedačky roztrhané a vylézá z nich výplň. Lucie ale říká, že tenhle autobus je luxus, ona prý jezdí ze školy mnohem horšími a špinavějšími...

Opouštíme město a jedeme venkovskou krajinou plnou vyprahlých políček, silnici lemují zídky postavené z kamenů poskládaných na sebe bez jakéhokoliv pojiva a za nimi pichlavé keře opuncií. Míjíme městečko Mosta, kde stojí kostel Nanebevzetí Panny Marie z roku 1860. Byl postaven z darů a dobrovolné práce místních lidí. Portál je obdobou římského Panteonu, vnitřní prostor je překlenut 60 m vysokou kupolí, jejíž průměr činí 54 m. Kopule je vystavěna z maltského kamene téměř bez cementu a je samonosná. Svou velikostí je považována za čtvrtou největší kopuli v Evropě. Je viditelná z mnoha míst na ostrově. My zde však máme jen krátkou zastávku autobusu a pokračujeme dále.

Mosta - kostel P. Marie

Cesta trvá asi hodinu, na to že je to rychlá linka, tak nám to přijde dost dlouhé. Po desáté hodině vystupujeme v Mdině přímo před hlavní branou. Město leží na jedné z nejvyšších plošin ostrova a je proto odevšad dobře viditelné. Mdina byla po staletí hlavním městem ostrova a sídlem maltské šlechty. S příchodem rytířů a výstavbou Valletty však ztrácela na významu. V současnosti zde žije pouhých 366 obyvatel, auta tu jsou vzácností, počet kostelů, klášterů a paláců je větší než počet obchodů a restaurací a tak je Mdina právem nazývána "Tichým městem".

Mdina - opevnění města
Mdina - hlavní brána

Do Mdiny vstupujeme barokní hlavní branou z roku 1724, která nese znak velmistra Vilheny. Ocitáme se na náměstí za hradbami - po pravé straně se v menší zahradě tyčí palác velmistra Vilheny s přírodovědným muzeem a muzeem voskových figurín. Proti nám stojí kaple svaté Agáty z roku 1410, nalevo pak věž Torre dello Stendardo s policejní stanicí. Věž pochází z roku 1750 a sloužila jako signální věž, jejíž oheň byl vidět z mnoha míst ostrova. Stojí tu ale také drožkáři s koňskými spřeženími, kteří stále dokola nabízejí okružní jízdu. Začínají být docela otravní, tak jim neustále vysvětlujeme, že chceme chodit po městě pěšky a ne se vozit.

Mdina - palác velmistra Vilheny

Za náměstím začíná hlavní mdinská ulice - 230 m dlouhá Villegaignon Street, která je vroubená kostely a paláci. Na začátku této ulice stojí palác nejstaršího maltského šlechtického rodu Casa Inguanez z roku 1370. Španělští králové tu mají dodnes neomezené právo bydlet. Naproti paláci je kostel svatého Benedikta z roku 1418, který patřil ke klášteru jeptišek, jimž jejich řehole nedovolovala opustit konvent. Vedle stojící palác Casa Testaferrata byl postaven nad římským chrámem boha Apollona.

Mdina - palác na náměstí Sv. Pavla
Mdina - palác

Pokračujeme ulicí dále, po levé straně máme palác Viani a Gatto Murina ze 14. stol., vpravo se před námi otevírá náměstí St. Paul´s Square s hlavní mdinskou katedrálou. Ta byla znovu postavena po zemětřesení v roce 1693 maltským stavitelem Lorenzem Gafou. Zasvěcena je apoštolu Pavlovi, který ztroskotal na Maltě v roce 59 a na místě, kde dnes stojí katedrála obrátil na víru římského správce ostrova, Publia.

Mdina - katedrála Sv. Pavla

Do katedrály vstupujeme bočními dveřmi, kde paní vybírá vstupné, ale daří se nám zamíchat se mezi skupinu Italů a tak neplatíme nic. První, co nás upoutá, je nádherná podlaha, kterou tvoří náhrobní desky z barevných kamenů, pod nimiž je pochována maltská šlechta. Oltář je z mramoru a lazulitu, klenba na stropě je vyzdobena scénami ze života apoštolů Petra a Pavla. Katedrála je opravdu nádherná, vše si prohlížíme, hlavně podlaha s náhrobky je fascinující.

Mdina - oltář katedrály Sv. Pavla
Mdina - katedrála Sv. Pavla
Mdina - kopule katedrály Sv. Pavla
Mdina - náhrobní desky v katedrále Sv. Pavla

Vycházíme ven opět bočními dveřmi a přímo proti nám stojí Arcibiskupský palác s přírodovědným muzeem.

Mdina - arcibiskupský palác

Vedle něj stojí palác Banca Giuratale, který se stal sídlem mdinské University. Poté, co si na jejím původním místě nechal postavit velmistr Vilhenna svůj palác. Vracíme se přes náměstí zpět na hlavní ulici a po levé straně máme nejstarší stavbu města, palác Santa Sophia, postavený v sicilsko-normanském stylu. Jeho horní poschodí však bylo přistavěno až v roce 1938.

Mdina - palác Santa Sophia

Za palácem stojí karmelitánský kostel a na konci ulice po pravé straně palác Palazzo Falcon, nazývaný také Normanský dům, který pochází z roku 1495.

Mdina - karmelitánský kostel
Mdina - karmelitánský kostel
Mdina - Palazzo Falcon

Před námi se otevírá náměstí Bastion Square, odkud je z městského opevnění nádherný výhled na velkou část ostrova, které dominuje kupole kostela v Mostě. Napravo je v dálce vidět Valletta a pak už jen modré moře.

Políčka ve vnitrozemí
Sever ostrova

Usazujeme se na schodech a pouštíme se do sendvičů. Neustále nás ale otravuje nějaká kočka a žebrá na nás jídlo. Po svačině pokračujeme podél východní části hradeb a úplně náhodou objevujeme kavárnu Fontanella, o níž mi říkala Aki, že tam mají výborné dorty. Jelikož jsme před chvíli snědli sendviče, tak jsme se rozhodli, že dokončíme prohlídku města a vrátíme se sem později.

Mdina
Mdina
Mdina

Uličkami jsme došli zpět k hlavní bráně a Lucie s Jörgem šli do muzea voskových figurín, umístěném v paláci velmistra Vilheny. Já se vydala do západní části Starého města, kde je plno úzkých uliček, krásných zákoutí, domovní dveře zdobené kovovými klepadly a na domech jsou zavěšeny stylové kovové pouliční lampy. Udělala jsem nějaké fotky a chtěla jsem jít na jeden z bastionů, ale všechny byly bohužel zavřené. Mdina je nádherné městečko, ale co ji dělá zvláštní, je celkové uspořádání paláců, zdí, uliček a všelijaká zákoutí.

Mdina
Mdina
Mdina
Mdina

Před polednem se vracím pro Lucii a Jörga k muzeu a společně míříme do kavárny Fontanella. Má stolečky umístěné v přízemí a pak na hradbách, na dvou různě vysoko položených terasách, kam vedou kamenné schody. Sedáme si ke stolečku na hradbách, odkud je nádherný výhled - jižně na kupoli katedrály v Mdině a její staré město, severně pak na kupoli chrámu v Mostě, na pobřeží, Vallettu a dál na obzoru směrem k Sicílii na modré moře. Objednáváme si dorty - já čokoládový a k němu espreso. Dort je výborný, ale hrozně velký a sytý, tak jsem kus přenechala Lucii. Presso bylo taky dobré, sice ve velkém šálku, ale plném jen do poloviny. Pochutnala jsem si na něm, bylo mnohem lepší, než káva, kterou mi John vaří k snídani. Před jednou hodinou platíme, ale ne servírce, musíme sejít do přízemí, kde stojí ke zdi přilepená dřevěná budka, v ní slečna, které podáme lísteček s naší objednávkou, ona ji spočítá a platí se přímo jí.

Mdina - kavárna Fontanella
Mdina - kavárna Fontanella

Opouštíme Mdinu, naším dalším cílem je městečko Rabat. Před branami Mdiny se rozkládá nádherný park a zahrady Howard Gardens s palmami a pokroucenými kmeny borovic. Zahrady tvoří jakýsi přechod mezi Mdinou a Rabatem, s nímž Mdina úzce sousedí. Oproti Mdině má Rabat 12 900 obyvatel a je živým venkovským městečkem.

Mdina - park Howard Gardens
Rabat

Úzkými uličkami s různobarevnými domovními dveřmi zdobenými rozličnými klepadly pokračujeme do centra města na náměstí Parish Square, kde se nachází kostel svatého Pavla. Kostel byl postaven barokním stavitelem Lorenzem Gafou, uvnitř se nachází kaple svatého Publia, která tvoří část farního kostela. V zamřížovaném výklenku je zde zlatý relikviář, který má podobu ruky a obsahuje ostatky ruky apoštola Pavla. Zjišťujeme, že jsou otevřené katakomby a jeskyně, kde podle legendy sv. Pavel žil tři měsíce. Jeden Malťan jeskyní provázel a podával anglický výklad, tak jsme se připojili. Bylo mu době rozumět a mluvil pomalu. Dali jsme mu každý symbolicky 30 centů a šli zase ven.

Rabat - kostel s katakombami Sv. Pavla

Na náměstí před kostelem je několik malých obchůdků, v jednom si s Lucií kupujeme pohledy a k nim nádherné známky s motivy zvířat, která žijí na Maltě. Koukáme do plánu města, podle něj by na náměstí měla být zastávka autobusu do vesničky Dingli, která je naším dalším cílem. Ať hledáme, jak hledáme, žádnou zastávku nevidíme, ptám se tedy jednoho pána a ten nás posílá směrem k autobusovému nádraží, které leží před branou do Mdiny.

Mdina - autobusové nádraží

Vracíme se tedy zpět a zjišťujeme, že označení autobusové nádraží je trochu nadnesené. Je to jen široká ulice, takže se na ní může autobus otočit, žádná autobusová stání, člověk si musí pohlídat kterým číslem autobusu chce jet a pak sledovat, ke kterému ze dvou chodníků řidič s autobusem zajede a tam se nastupuje. Ale zas na druhou stranu tu mají dokonce i vylepený jízdní řád všech spojů :-) Našli jsme si v něm, že do Dingli se dostaneme autobusem č. 81, který přijede z Valletty. Čekáme na té rozpálené ulici, není tu ani kousek stínu a vedro na padnutí. Autobus pořád nejede, tak se Jörg ptá jednoho z řidičů a ten mu říká, že tenhle autobus staví na jiné zastávce a posílá nás správným směrem. Jdeme po silnici asi o 150 m dále a čekáme na další zastávce - tentokrát už na té správné :-) Autobus ale stále nejede. S námi je tu osm dalších lidí, všichni v pohodě, vypadá to, že nikomu nevadí, že autobus přijíždí nakonec o půl hodiny později.

U řidiče si za 15 centů kupujeme lístek do Dingli a sedáme si poblíž řidiče. Autobus je opět unikátní - nejen že je zas prastarý, ale proti tomu rannímu má hrozně roztrhané sedačky, nepořádek na zemi, všude plno prachu, místo zvonku na znamení zastávky je středem autobusu natažený kus provazu, za který se musí pořádně zatahat a vpředu to řidiče upozorní zazvoněním na klasický domovní zvonek! :-) Další raritou je půlmetrová kovová tyč místo řadící páky, všude okolo řidiče a nad ním jsou obrázky Panenky Marie s Ježíškem, Ježíš na Kříži a citáty z Bible. Některé obrázky jsou papírové, velikosti pohlednice, hodně jich je ale velkých, v dřevěných rámečcích a jsou zasklené. Koukáme na to všichni tři dost překvapeně, tohle jsme ještě opravdu nikde neviděli.

Maltský autobus

Cestou pozorujeme krajinu, která je pěkně vyprahlá a divoká. Úzkou silnici opět lemují kamenné zídky a za nimi obrovské keře opuncií. Vozovka je samá díra, místy asfalt chybí a jsou tu jen kameny, jinde uježděná hlína. Řidič na to ale vůbec nehledí, tím starým rozhrkaným autobusem se po rozbité silnici řítí dost vysokou rychlostí.

Do Dingli přijíždíme jednou z uliček, která je široká sotva na jedno auto a řidič prudce brzdí, takže letíme na sedadla před námi a jedné Malťance se vysypal na zem obsah tašky. Koukáme co se děje - na silnici proti nám stojí osobní auto a jeho řidič posunky ukazuje na našeho řidiče, že mu vjel do cesty a ať s autobusem vycouvá. Našeho řidiče - asi stotřicetikilového chlapa, to hrozně naštvalo, vyřítil se z autobusu, šel k autu a začal tomu druhému řidiči nadávat a divoce gestikulovat. Řidič osobního auta taky vystoupil, ale vytáhl z auta asi metr a půl dlouhou novodurovou trubku nebo tyč a začal s ní útočit na našeho řidiče - asi se ho snažil zatlačit zpátky do autobusu. Chvíli na sebe oba hrozně řvali, ve ztichlých uličkách se to rozléhalo, pak se k našemu údivu začali smát a řidič osobního auta se obrátil a zalezl i s hadicí zpět do vozu. Náš řidič na něj ale začal opět řvát, tak se zas chvíli hádali, druhý řidič už ale křičel jen ze svého místa za volantem. Mysleli jsme, že si to jako vyříkali a řidič v osobním autě vycouvá, když to měl jen kousek a navíc autobus byl větší. Náš řidič nastoupil zpět do autobusu, ale k našemu údivu to byl on, kdo couval pěkný kus úzkou uličkou zpět, až na nejbližší křižovatku!!!

Dingli
Dingli

Do Dingli přijíždíme po třetí hodině, je zde konečná autobusu. Dingli je malá, nejvýše položená vesnička na ostrově.

Dingli
Dingli

Od autobusové zastávky jdeme přímo na jih k útesům a na křižovatce zahýbáme doprava. Výhled je nádherný! Útesy Dingli Clifts jsou několik kilometrů dlouhé. Mezi hřebenem pobřežních skal, vysokých přes 200 m a mořem se rozkládá úzká terasa, kde jsou políčka a pastviny, které slouží zemědělství. Na několika místech ale skály končí přímo v moři. V dáli vidíme ostrůvek Filfla a pak už jenom modré moře. Ostrůvek Filfla je skála, která rovněž patří k Maltě. Dříve sloužila britskému námořnictvu jako cvičiště, dnes je zde přírodní rezervace. Idylu krásného výhledu trochu kazí zbytky zrezavělých plotů, ostnatých drátů a jiných předmětů, ležící podél silnice.

Útesy Dingli Cliffts
Útesy Dingli Cliffts
Dingli Cliffts - rezavé zátiší
Ostrůvek Filfla

Vracíme se na cestu po níž jsme přišli a na křižovatce se dáváme směrem na východ. Zde je výhled na další část pobřeží ostrova a do vnitrozemí. Je odtud vidět i katedrála v Mdině a palác Verdala v lesíku Busket Gardens.

Útesy Dingli Cliffts a ostrůvek Filfla
Palác Verdala a okolí Busket Gardens

Pomalu se vracíme stejnou cestou zpět do Dingli a celkem brzy nacházíme zastávku autobusu. Je totiž opět jinde než ta, na které jsme vystupovali. Je 16:10, autobus má jet za pět minut a soudě podle toho, že je tu plno dalších lidí, tak doufáme, že tentokrát by to mohlo vyjít. Ale maltská doprava se nás opět chystala přesvědčit, že opravdu nemáme kam spěchat a za něčím se honit... Vyfotila jsem si na protějším domě důmyslné lešení z roku raz dva, na které bych nevlezla ani za nic a hned vedle autobusové zastávky klasickou červenou anglickou telefonní budku. Těch jsou tu všude desítky, stejně tak jako červené poštovní schránky.

Kladka
Telefonní budka

Autobus nakonec přijíždí až před pátou hodinou! Bereme si z toho poučení, že časy odjezdů jsou opravdu jen orientační, půl hodiny sem, půl hodiny tam - nic se neděje. To, že je autobus opět rozhrkaný a špinavý nás už vůbec nepřekvapuje. Malťané rychle obsazují téměř všechna sedadla, na nás s Lucií zbyly sedačky až nad zadním kolem a byly jsme za cestu do Valletty pěkně vyhrkané. Jörg seděl před námi, stále se na nás otáčel, stříhal ušima a dělal různé obličeje a posunky, choval se jak malé dítě a to mu je přes padesát let! :-) My už z něj byly ale za celý den, kdy se takhle choval, docela hotové. Byly jsme ulepené od prachu a potu, utahané z cestování a z vedra, už jsme neměly ani sílu mluvit anglicky, tak jsme si povídaly nakonec už jen česky. Jörg se ale urazil, že nám nerozumí, otočil se na sedadle a už s námi do konce cesty nepromluvil. Lístek stál tentokrát jen 18 centů, ve Vallettě jsme byli už za půl hodiny a to jsme jeli pomalým autobusem!

Vystupujeme na autobusovém nádraží ve Vallettě a nevěříme vlastním očím, protože autobus do Sliemy přijíždí ani ne za pět minut! Rychle se loučíme s Jörgem a nastupujeme do autobusu. Cestou přistupuje revizor a kontroluje lístky. Moc nechápeme smysl jeho práce, když si každý beztak musí koupit lístek u řidiče a bez zaplacení by jej řidič do vozu nepustil.

Vystupuju u věže Sliema Tower a v šest hodin jsem doma. Aki už je z potápění také zpět, tak si vyprávíme zážitky z našich výletu a o půl sedmé jdeme na večeři. Dnes John připravil polévku z rajčat, druhý chod jsou šátečky z listového těsta plněné sýrem ricotta (ty byly už před týdnem:), salát a jako dezert nakrájená chlazená hruška.

Během večeře přichází Isabelle, je rozčilená a vyprávěla jak měla nehodu. Přináší velké desky a ukazuje nám stránku z nějakého německého časopisu, kde o ní psali jako o jedné z nejlepších hostitelských rodin, která ubytovává na Maltě studenty ze zahraničí. Ukazuje nám další výstřižky, na jednom je celá její rodina, jak přebírá ocenění za nejlepší hostitelskou rodinu za rok 2002 mezi těmi, které poskytují Maltě ubytování studentům. Vypráví, že ubytovávají studenty už dvacet let.

Aki si šla po večeři lehnout, já si vyprala nějaké oblečení, psala deník a o půl jedenácté šla spát.

 

9. den, neděle 3.10.2004 - ostrov Gozo

Vstávám před půl sedmou, protože dnes je v plánu výlet na ostrov Gozo, který pořádá škola. Nebo spíše více škol dohromady, protože jedou i Delphine s Claudine, které navštěvují úplně jinou školu. V sedm hodin se všichni scházíme u snídaně. Francouzky jedou na místo srazu autobusem, já jdu pěšky - není to tak daleko. Před domem ještě chvíli čekám na Japonku Či-e, ale stále nejde, tak jdu nakonec sama.

Do přístavu je to opravdu kousek, cesta mi trvala asi osm minut. Město je v tuto ranní hodinu úplně vylidněné, za celou cestu potkávám pouze dva lidi. Sraz je na nábřeží před obchodem Marks & Spencer. Jsem tu brzy, tak se jdu podívat na protější stranu ulice na lodě kotvící v přístavu a tam sedí na lavičce Lucie. Po chvíli přichází Jörg a Japonky, tak si jdeme stoupnout před obchod a čekáme na autobus. Ten má dnes pouhých patnáct minut zpoždění - přijíždí v osm hodin. Je to dálkový autobus s klimatizací a je v něm čisto. Po včerejších zážitcích s cestováním místními autobusy je to příjemná změna.

Trajekt z Cirkewwy na Gozo
Námořníci na trajektu

Jedeme po severním pobřeží ostrova do přístavu v Cirkewwě, kde přestupujeme na trajekt mířící na ostrov Gozo. Stojíme na horní palubě, odkud sledujeme, jak se k nám přibližuje ostrov Comino. Je velký pouhých 2,5 km2, jsou na něm dva hotely a nemají sem přístup dopravní prostředky. Ostrovu dominuje strážní věž Santa Marija z roku 1715. O něco dále leží neobydlený skalnatý ostrov Cominotto a mezi těmito dvěma ostrovy se nachází zátoka Blue Lagoon, která je rájem potápěčů. Na lodi fouká vítr a je docela chladno. Seznamuji se s Japonkou Yuko a starší paní ze Švýcarska, Ruth.

Ostrov Comino s věží Comino Tower
Ostrov Comino s věží Comino Tower
Blue Lagoon u ostrova Cominotto

Plavba trvá asi 20 minut a před desátou hodinou připlouváme na ostrov Gozo do přístavu Mgarr. Nad přístavem stojí na kopci novogotický kostel Naší paní z Lurd se špičatou kostelní věží a o kus dále leží hradby pevnosti Fort Chambray. Trajektový přístav v Mgarru tvoří velké parkoviště, kde přestupujeme do dalšího autobusu, který tu už čeká a veze nás napříč celým ostrovem až na západ do zátoky Dwejra Point.

Přístav Mgarr na Gozu
Pevnost Fort Chambray

Zde se nachází známé Azurové okno, obrovský skalní oblouk, který vznikl působením mořské eroze. Tvoří ho dva skalní bloky o průměru 40 m, které podpírají vodorovný blok o délce 100 m a výšce 20 m, pod nímž se tříští azurové vlny. Je možné si zde pronajmout loďku s rybářem, který povozí turisty po okolí a na závěr proplují Azurovým oknem.

Azurové okno
Azurové okno
Útesy San Dimitri Point
Azurové okno
Azurové okno
Azurové okno

Procházíme se po zajímavě erodovaných skaliskách u moře a jdeme se podívat i nahoru na skalní blok, kde se vyhřívá spousta ještěrek.

Jěštěrka
Rostlinky mezi skalisky
Skaliska u Azurového okna

Je odtud nádherný výhled na moře a útesy, na nichž stojí pevnostní věž Quawra Tower, kterou zde vystavěli roku 1651 rytíři, aby mohli chránit bylinku rostoucí na blízkém skalisku Fungus Rock. Tato houbovitá léčivá rostlina se jmenuje Fungus Melitensis a používala se jako lék při žaludečních obtížích a k zastavení krvácení. Rytíři si jí natolik považovali, že každý, kdo byl chycen při její krádeži, byl odsouzen k smrti. Nalevo od věže Quawra Tower je lom, kde se těží maltský vápenec, z něhož je postavena většina maltských staveb.

Fungus Rock
Fungus Rock

Bylo tam krásně, ale Francouzi dělali hrozný hluk a chovali se jako divá zvěř. Po půl hodině nasedáme do autobusu a pokračujeme do hlavního města Victoria (Rabat), které se nachází uprostřed ostrova.

Cestou máme po levé straně baziliku Ta'Pinu, která je významným mariánským poutním místem pro všechny Malťany. Byla postavena v roce 1931 poté, co se zde dvěma místním obyvatelům zjevila Panna Marie. Zvláštní je tím, že v apsidách baziliky stojí zbytky malé kapličky z 15. stol., která tu stávala již dříve.

Bazilika Ta'Pinu

Na začátku Victorie stojí akvadukt, který od poloviny 19. století zásoboval město vodou z jezera Dwejra Lake.

Vystupujeme na hlavní ulici Triq Republikka ve městě Victoria, které bylo takto překřtěno k poctě britské královny Victorie z původního názvu města, Rabat. Po dlouhém kamenném schodišti míříme na hradní návrší se středověkou citadelou, kde dosud žije několik lidí. Nachází se zde několik muzeí a katedrála z roku 1700. Uvnitř je zajímavá perspektivní malba kopule, která vytváří dojem velké kupole, ale ve skutečnosti je to plochý strop.

Victoria - citadela
Victoria - katedrála
Victoria - citadela

Z hradeb je krásný výhled na ostrov.

Victoria
Gozo - sever ostrova
Victoria - citadela
Victoria - citadela

Ve velké části citadely se nacházejí polorozbořené středověké domy, jejichž kameny mají zvláštní dírkování.

Victoria - paláce v citadele
Detail zdiva
Victoria - kostel St. James

Když jsme si s Lucií vše prohlédly, opustily jsme citadelu a vrátily se zpět na hlavní ulici, kde se každé ráno koná pod širým nebem trh. Bylo tam plno stánků se vším možným zbožím, pěkným i kýčovitým. Protože máme ještě dostatek času, tak se procházíme přilehlými uličkami. Nahlížíme do baziliky St. George´s z roku 1678 a procházíme se spletí úzkých křivolakých uliček, kde stojí domy několik staletí staré. V jedné z uliček mají prodejci přímo na chodníku rozloženy různé staré předměty, spíš než starožitnosti to jsou různé staré krámy, které prodávají za přemrštěné ceny. Vracíme se zpět na hlavní ulici a navštěvujeme místní cukrárnu, kde je spousta krásných zákusků. Za 15 centů si kupujeme trubičku z lineckého těsta plněnou čokoládovým krémem. Je dobrá, ale hodně sladká a sytá. Čekáme, až pro nás přijede autobus a pozorujeme, jak všichni lidé, kteří opouštějí kostely po mši míří do cukrárny a nosí si ven velké balíčky plné dobrot:

Victoria
Victoria - hlavní ulice Triq Repubblika

Autobus nás odváží k megalitickým chrámům v Ggantiji. Cestou Francouzi protestují, že se jim tam nechce a že návštěvu chrámů vynecháme, ale my ostatní tam jít chceme, tak na nás musí počkat.

Chrámový komplex v Ggantiji se skládá ze dvou chrámů pocházejících z mladší doby kamenné, přibližně z roku 3600 před Kristem. Jsou starší než první egyptské pyramidy (2800 před Kristem) nebo Stonehenge v Anglii (2400 před Kristem). Ohromné kameny váží několik tun a jsou vysoké až 6 m. Chrámy se skládají ze široké střední chodby a pěti místností, které jsou ukončeny půlkruhovými zdmi. Po zaplacení vstupného ve výši 1 libry si jdeme chrámy prohlédnout. Můžeme se jít podívat i dovnitř chrámů, celé si je prolézt, všechno je volně přístupné, ale zas tak moc k vidění toho zde není. Některé části chrámu jsou pobořené, několik kamenných zdí drží pohromadě lešení.

Ggantija
Ggantija
Ggantija
Ggantija

Před chrámy je větší prostranství a u plotu několik keřů, které kvetou oranžovými květy. Na nich sedí zvláštní hmyz, který vypadá podobně jako sršeň, ale je tmavomodrý až skoro černý s kovovým leskem. Nikdy jsem ho neviděla, tak jsem si jednoho vyfotila. Při odchodu z chrámu potkáváme Marcelu s Janou, které sem jely už včera ráno. Vyprávějí, že přespaly v hostelu v Marshalfornu, do zátoky s Azurovým oknem musely jít pěšky, protože už je říjen a nejezdí tam žádné autobusy, cestou měly hrozné vedro a Jana zapomněla na trajektu foťák. Holky chtěly jít navštívit chrámy, ale řekly jsme jim, ať je jen okouknou zvenčí z poza plotu, že uvnitř toho o moc víc k vidění není. Loučíme se s nimi, vracíme se zpátky do autobusu a opouštíme Ggantiji.

Ggantija
Hmyz

Pokračujeme na severovýchod ostrova k jeskyni Calypso´s Cave. Podle legendy zde nymfa Kalypso svedla a držela Odyssea po dlouhých sedm let. Do jeskyně sestupujeme po strmých kamenných schodech. V jeskyni se nachází ve skále otvor, z něhož se otevírá krásný výhled na zátoku Ramla Bay. Výhled je opravdu nádherný, ale jeskyně samotná nic moc. Z místa, kde se právě nacházíme se dá sestoupit ještě hlouběji do jeskyně, kde u vchodu stojí Malťan se svíčkami, které za 25 centů zapálí. Chceme se vrátit po schodech zpátky na vyhlídkovou terasu nad jeskyní, ale Francouzi jak slepí stále sestupují po kamenných schodech a přestože už v jeskyni není pomalu k hnutí, tak jim vůbec nedochází, že by se mohli už zastavit a pustit lidi zezdola nahoru. Nakonec se proti nim začal cpát Jörg a za ním já a stále dokola jsem jim opakovala, že nemůžou jen lézt dolů, tak nás pustili a mohli jsme všichni vylézt zase ven. Měli jsme taky dost z jedné Francouzky, která slézala kamenné schody v pantoflíčkách na deseticentimetrovém jehlovém podpatku! Z terasy nad jeskyní byl nádherný výhled na zátoku a pláž Ramla Bay. Čekání na Francouze jsme si s Lucií zkrátily poobědváním sendvičů a pak jsme opět nasedli do autobusu a jeli dolů do zátoky Ramla Bay.

Pláž Ramla Bay
Pláž Ramla Bay

Autobus nás vyložil na silnici a odtud to už bylo jen kousek na pláž. Ta byla pokryta oranžovým pískem, který byl hrozně jemný, takže zalezl úplně všude. Moře bylo nádherně čisté, tyrkysově modré a celá pláž byla z obou stran sevřená světlými skalami. Rozložily jsme si ručníky a já si šla s Ruth zaplavat - byla to nádhera! :-) Moře bylo hodně daleko mělké, tak bylo hodně prohřáté a byly v něm i mušle. Voda měla nádhernou azurovou barvu, doslova jak z obrázků v prospektech o nichž si člověk myslí, že jsou dobarvované, přesně tak to vypadalo ve skutečnosti, opravdový ráj na zemi! Byla jsem z toho úplně unešená :-) Po návratu z vody jsme si daly s Lucií k obědu maltský chleba s konzervou krůtího masa s vejci.

Pláž Ramla Bay
Pláž Ramla Bay

Na koupání a odpočinek na pláži jsme dostali volno asi dvě hodiny, tak jsme se opalovaly, koupaly v moři a povídaly si. Bylo to fajn si opět po půl dni popovídat česky. Jörg nám byl neustále na blízku a choval se jak malé dítě - sbíral kameny a mušle a chodil nám je ukazovat. Když jsme se před odchodem z pláže převlékaly z plavek, tak nás nepokrytě okukoval jako nějaký puberťák. Tak jsme ho alespoň využily, aby nás společně vyfotil s Lucií, Švýcarkou Ruth a s Japonkami Či, Yoko a Yuko na pláži. Pomalu jsme se pak vydaly k autobusu, protože jsme po třetí hodině měli odjíždět. Jenže Francouzi zdržovali, trousili se z pláže hrozně pomalu, až je musela jít průvodkyně popohnat. Odjezd se tak asi o půl hodiny protáhl, dokud se všichni Francouzi neuráčili vrátit z pláže do autobusu.

Pak už jsme jeli rovnou do přístavu, protože jsme museli stihnout trajekt, který odplouval ve čtyři hodiny. Při proplétání úzkými uličkami Mgarru vjel autobus do jedné z uliček, kde ale stálo v cestě osobní auto a autobus ho nemohl objet. Čekaly jsme zase nějakou scénku podobnou té včerejší, ale tentokrát z toho nebyla rvačka, náš řidič zůstal sedět za volantem a téměr pět minut troubil na klakson, dokud nepřišel majitel auta a neodjel s ním.

Do přístavu v Mgarru přijíždíme před čtvrtou hodinou, průvodkyně nám v rychlosti rozdává lístky na trajekt, naloďujeme se a během chvilky odplouváme. Celou cestu stojíme opět na přídi nejvyšší paluby, fouká příjemný větřík a můžeme krásně sledovat blžící se břehy Malty před námi.

Comino Tower z trajektu

Vyloďujeme se v přístavu v Cirkewwě, kde už na nás čeká náš ranní autobus, který nás sem přivezl. Nastupujeme, ale Francouzi nám zasedli sedačku, někteří se roztahují a sedí jen po jednom a na nás s Lucií zůstalo volné místo až vzadu mezi nimi. Hrozně se rozcapují, řvou na sebe na celý autobus, no hrozné chování! Silně nám lezou na nervy a shodujeme se v tom, že je lepší cestovat sami na vlastní pěst, než organizovaně. Už toho asi se školou moc nepodnikneme, určitě tedy ne celodenní výlety, využijeme jen ty kratší odpolední. Při soukromých výletech totiž nemusíme brát ohledy na desítky dalších lidí, na jejich nechuť navštívit památky a je to i dobrodružnější :-)

Cestou míjíme nádherné pláže na severním břehu ostrova v zátokách Mellieha Bay a St. Paul´s Bay. Lucie se nechává vysadit v Pembroke, já u kostela v zátoce Balluta Bay, asi pět minut cesty od domu, kde bydlím.

Domů přicházím ve třičtvrtě na šest a po chvíli přichází Aki. Společně jdeme na večeři - dnes je ryba, brambory s vařenou mrkví, salát a jako dezert nakrájené hrušky se zmrzlinou. Nahoře v pokoji mi pak Aki ukazovala fotky z dnešního výletu, který podnikla s Či-e, protože ta prý přišla chvíli po mém odchodu a tak když nejela na Gozo se mnou, tak si udělala výlet s Aki. Či-e už jsem od té doby víckrát nepotkala. Aki potom odešla do internetové kavárny, já psala deník a do jedenácti hodin jsem si opakovala gramatiku.

 

Autorská práva © 2006-2008 Míša