Míši stránky o cestování

MALTA 2004 - část 1.   |   část 2.   |   část 3.   |   část 4.

MALTA 25.9.2004 - 23.10.2004

 

10. den, pondělí 4.10.2004 - druhá lekce salsy

Ráno vstáváme s Aki jako obvykle, v sedm hodin a po snídani jdeme do školy. Cestou potkáváme Zuzanu, vypráví nám, že bydlí v hrozné rodině, prý se s ní domácí vůbec nebaví a každý den jí vaří k večeři těstoviny. Zuzana si stěžuje, že neví jak to tu vydrží, když tu je na dva měsíce a má za sebou teprve 14 dní.

Na první hodině s Luisem jsem byla jen já s Yuki. Luis po nás chtěl, abychom mu vyprávěly, jak jsme strávily víkend, tak jsem povídala o našem sobotním výletu do Mdiny. Po hodině si mě vzal stranou a nabízel mi soukromé hodiny obchodní angličtiny, že mě to vyjde levněji než ve škole. Ukazoval mi dopisy od různých lidí, kteří mu děkovali za to, že je výborně naučil anglicky, připravil na konference, ke zkouškám a podobně. Poděkovala jsem mu za nabídku a slušně odmítla s tím, že mám už zaplacené odpolední hodiny konverzace. Stálo by mě to další peníze navíc a kromě toho si chci odpoledne užít koupání v moři.

Po přestávce k nám do třídy přibylo šest nových studentů - pět Němců a jedna Švýcarka. Je nás tedy ve skupině opět osm lidí. S novými studenty přišel nečekaně i nový učitel Glenn - mladíček, tmavé oči a vlasy, snědá pleť, je mu dvacet šest let. Říká, že je to jen pro dnešek a zítra budeme mít opět Luise. Tomu se prý o přestávce udělalo nevolno, tak odešel domů. Nic moc jsme s Glennem neprobírali, jen jsme hráli celou hodinu různé hry. Moc mě to s ním nebavilo.

V poledne jsem se sešla na terase s Lucií a Torstenem a poobědvali jsme. Na odpolední konverzaci s Marthese nás ubylo - ve třídě zůstal jen Jörg, Claudie a Petra. Marthese mě posadila k Petře, rozdala nám papíry s různými větami a měli jsme si spolu povídat co máme a nemáme rády.

Po hodině jsem šla na net a ve čtyři hodiny jsme se vydaly s Lucií do Sliemy k přístavu, kde začíná nákupní centrum. Dnes je zataženo a jen 24 C, tak jsme nešly k vodě, ale do města. Navštívily jsme obchody se suvenýry, já nakoupila pohledy a známky a u stánku se zeleninou jablka a švestky. Šla jsem Lucii vyprovodit na autobus, ale pořád nejel, tak jsem s ní skoro hodinu čekala než přijel.

Domů jsem přišla v šest hodin a za chvíli byl čas jít na večeři. John připravil tortelini s rajčatovou omáčkou, salát a jako dezert ryngle. Po večeři jsme se šly s Aki připravit na večerní lekci salsy.

V 19:45 vyrážíme s Aki ke kostelu v Balluta Bay a čekáme na další lidi. Po chvíli přichází Zuzana, pak Marcela s Janou a Japonky Yuki a Yoko, které s sebou přivádějí ještě další lidi. Seznamujeme se s Pavolem ze Slovenska - Marcela říká, že je tu nový, přiletěl o víkendu. Je nás přes deset lidí a společně jdeme po promenádě do Pacevillu, kde je před Burger Kingem další místo srazu. Čeká tu Lucie, Ronnie a další lidi ze školy, mezi nimi také Jörg. Nebaví se s námi a vyplazuje na nás jazyk, asi proto že si z něj občas děláme blázny :-) Všichni společně pokračujeme do baru "Fuego", kde opět probíhá pondělní kurz salsy.

Bar je ještě zavřený a tak musíme chvíli čekat, než nás pustí dovnitř. Lekce ale začíná přesně ve 20:50. Nějak jsme se s Aki, Lucií a Janou ocitly přímo v první řadě pod pódiem. DJ Davie má na sobě dnes světlou košili a bílé kalhoty, holky z něj jsou hotový, výskají a Lucie se nemůže vynadívat na Davieho svalnatý zadek :-) Lekce probíhá stejně jako minulý týden, nejdříve se učíme kroky salsy a následuje tanec Béža Béža Takalo a ještě jiný brazilský tanec v podobném stylu. Lekce končí o půl jedenácté, ale ještě se nám nechce domů, tak postáváme okolo baru a nakonec se domlouváme, že půjdeme do baru "7 Rooms".

Cestou do baru se ke mě připojuje Ronnie, povídáme si a v baru mě zve na pivo Cisk. Mají ale jen lahvové 0,25 l. Tak jsme se zapovídali a najednou zjistili, že už je půlnoc a ostatní mezitím postupně odešli, tak jsme se taky sebrali a šli domů.

Aki byla trochu opilá, pořád se smála a motala po chodníku. Domů jsme přišly v jednu hodinu, ale ještě jsme si do půl druhé povídaly. Aki mi nabízela "umeboši", jsou hrozně kyselé, ale docela mi začínají chutnat. Prý se tak jmenují proto, že se jedí kvůli tomu, aby ráno nebolela hlava z kocoviny. Posoudit to nemohu, protože po dvou mini pivech jsem žádnou kocovinu ani mít nemohla :-)

 

11. den, úterý 5.10.2004 - na pláži

Ráno jsme s Aki posnídaly společně s Claudine a Delphine a po snídani vyrazily do školy. První hodinu s Luisem probíhalo vzájemné představování se nových lidí, kteří včera nastoupili do kurzu a nás, kteří tam jsme již od minulého týdne. Dalším tématem konverzace bylo cestování. Druhou hodinu s námi Luis opět konverzoval, probírali jsme gramatiku a následoval poslech z kazet. Už to začíná být na hodinách takové stejné. Ptala jsem se ho v jakém jsem kurzu, tak říkal, že ve středně pokročilém, nechá mě tu ještě příští týden a pak mě pošle do vyššího.

V poledne mě na schodech zastavili Ronnie a Torsten, zvali nás s Lucií, abychom s nimi jely odpoledne na písečnou pláž na západě ostrova, ale musely jsme s Lucií odmítnout, protože máme odpolední konverzaci a nestihly bychom se vrátit zpět na půl sedmou na večeři.

Na odpolední konverzaci nám Marthese donesla články z novin o právě zavedeném zákazu kouření v restauracích a na veřejných místech na Maltě - bylo to docela obtížné, nikdo tomu moc nerozuměl. Po hodině jsem říkala Jörgovi, že jdeme s Lucií na pláž, ale povídal, že mu není dobře a půjde si lehnout. Šla jsem na net, ale nebyl volný žádný počítač s německou klávesnicí, tak jsem se tam trápila s anglickou. Nakonec přestal jít internet na všech počítačích, protože na celé škole vypadla síť, takže jsme odešli všichni ve tři hodiny domů.

S Lucií jsme šly ke mě, já si sbalila věci a šly jsme na pláž. Po obloze se honily mraky, bylo docela chladno a velké vlny. V nich se nedá plavat, protože jsou tu všude ostré skály, na které ty vlny člověka hází a nedá se pomalu vylézt z moře ven, protože vlny by mě strhly zase zpátky do moře. Jednoho Němce hodila vlna na skálu, odřel se až mu krvácela noha, tak mu Lucie dala náplast.

Ve čtvrt na šest jsme si sbalily věci a šly se podívat do několika obchodů na promenádě po dárku pro Marcelu, která má zítra třicetiny a chce je jít večer oslavit. Nevybraly jsme ale nic, tak to necháme na zítra, půjdeme k přístavu, kde je více obchodů. Vyprovodila jsem Lucii na autobus, na zastávku blíže k Aquacentru. Já šla domů pěšky, protože jsem to měla kousek.

K večeři dnes John uvařil mletý řízek Cordon-Bleu, bramborovou kaši a vařenou mrkev, k tomu salát a jako dezert hroznové víno. Povídali jsme si u jídla s Johnem, ptal se mě na Jörga, tak jsem mu o něm něco povyprávěla. Po večeři jsem se šla učit a Aki šla s lidmi ze školy na druhou lekci salsy. Já zůstala tentokrát doma, už je toho ponocování na mě moc, musím trochu dospat ten včerejšek. Vyprala jsem spoustu špinavého prádla a teď to tu suším v pokoji po ramínkách. Napsala jsem taky pohledy do Čech, zítra ráno je pošlu z pošty, tak jsem zvědavá kdy dojdou. Spát jsem šla v jedenáct hodin a Aki přišla chvíli poté.

 

12. den, středa 6.10.2004 - večerní Mdina, Siggiewi, Heritage muzeum a oslava Marcely narozenin

Když jsme se po snídani s Aki vrátily do pokoje, tak zmizely moje ramínka se sušícím se oblečením. Aki říkala, že je možná Isabelle odnesla dosušit na střechu a ona po chvíli přišla do pokoje a sama mi to potvrdila. Ptala jsem se jí jestli má žehličku, tak říkala že ne, ale že si ji někde půjčí a prádlo mi vyžehlí. To jsem byla opravdu ráda, i když jsem si na tom sušení dala záležet a měla jsem všechno oblečení na ramínkách krásně vyrovnané :-) Isabelle nám převlékla postele a vyměnila ručníky.

První hodinu s Luisem jsme konverzovali, druhou hodinu přišel na inspekci člověk z Maltské univerzity z Language Institutu - kontroloval úroveň výuky a jak probíhá vyučování. Probírali jsme zrovna časy, to bylo něco pro mě, protože s nimi mám problémy.

V poledne jsme se sešly na terase s Marcelou, pogratulovaly jsme jí k narozeninám a povídaly. Nahlásily jsme se taky všechny na dnešní výlet, který pořádá zdarma škola - jede se na útesy Dingli Clifts a do vesničky Siggiewi.

Na odpolední konverzaci nám Marthese opět donesla článek z novin, tentokrát o knížce Billa Clintona a diskutovali jsme o jeho politice, způsobu vlády a podobně. Bylo to hodně náročné. Jörg byl nezvykle tichý, jindy pořád skáče někomu do řeči a dnes téměř nemluvil. Když se ho Marthese ptala jestli s ním něco není, tak říkal, že mu není dobře. Měl na sobě vytahané tričko s postavičkami Růžového Pantera. Ke konci hodiny stále mluvil na Petru a Claudii německy, vyplazoval na ně jazyk a ony mu odsekávaly, že je trapný.

Po hodině jsem šla na net, napsala jsem plno mailů a odcházela jsem až ve čtyři hodiny, kdy se škola zavírá. Šla jsem do přístavu ve Sliemě a udělala nějaké fotky promenády a kotvících plachetnic. Prošla jsem několik obchodů a supermarketů a vybírala nějaký dárek pro Marcelu. Nakonec jsem jí koupila dárkové balení, kde byly dvě Nutely a hrnek. Snad se jí to bude líbit.

Domů jsem nešla po promenádě, ale kratší cestou ulicemi Sliemy. Z jednoho projíždějícího auta na mě pokřikoval nějaký kluk, zastavil u chodníku, ale nevšímala jsem si ho a šla jsem dál, tak mě zase dojel a zastavil u mě znovu a něco na mě volal. Byl tam zrovna obchod, tak jsem šla dovnitř a prohlížela si tam zboží a když jsem vyšla po chvíli ven, tak už naštěstí odjel. Nebylo to moc příjemné...

Doma na mě na posteli čekala vyžehlená hromádka prádla od Isabelle - to jsem teda koukala! Ukázala jsem Aki dárek pro Marcelu a ona mě malou růžovou kabelku, kterou si koupila dnes u Markse & Spencera. Večeře byla dnes už v šest hodin, protože večer jedeme na výlet od školy. John připravil rizoto a salát. Rizoto bylo obarvené na oranžovo nějakým kořením, nebylo to ani kari, ani šafrán, bylo to moc dobré, tak jsem se Johna ptala, co to je. Říkal, že se to jmenuje "turmalic" nebo tak nějak, je to laciné a prodávají to všude v potravinách.

Ve třičtvrtě na sedm jsme vyrazily do přístavu ve Sliemě, sraz byl opět před obchodem Marks & Spencer. Přijíždí pro nás pěkný luxusní autobus, ale je tu žalostně málo místa na nohy. Sedíme úplně vzadu s Lucií, Aki, Marcelou, Janou, Yoko, Ronniem a Torstenem. Máme jen deseti minutové zpoždění, cesta nám rychle utíká, dobře se bavíme.

První zastávka je překvapivě v Mdině, která vůbec nebyla na programu, ale tady nemá smysl se ptát, proč je to jinak, málo co tu jde podle plánu, hodina sem, hodina tam - všechno je O.K. Do Mdiny přijíždíme chvíli po půl osmé, autobus nás vysazuje před hlavní branou a průvodce ze školy nás vede do města. Míjíme stejná místa, která jsme navštívili v sobotu s Lucií a Jörgem, ale nikde se nezastavujeme, jdeme přes celé město po Villegaignon Street až na náměstí Bastion Square, kde končí hradby. Je odtud nádherný výhled na severní část ostrova.

Mdina - palác velmistra Vilheny

Jelikož je ale už tma, tak vidíme jen šňůry světel, jenž osvětlují silnice, městečka, kostely - je to nádherné. Nejsilněji svítí světla letiště Luqa, kde přistává jedno letadlo za druhým.

Procházíme vedlejšími uličkami, spoře osvětlenými historickými lampami, které vrhají stíny na historické budovy a zvláštně osvětlují různá zákoutí. Je to zase úplně jiný pohled než ve dne. Uličkami se pomalu vracíme před bránu Mdiny, kde se ke mě připojuje Ronnie, chce vědět něco o historii města. Ve stručnosti jsem mu něco řekla, ale neustále mě přesvědčoval, že město ovládali Francouzi a nedal si vymluvit, že Malťané Napoleona vyhnali.

večerní Mdina
večerní Mdina

V osm hodin pro nás přijíždí autobus, útesy Dingli Clifts se nekonají, místo nich byla prý Mdina a nyní je na programu městečko ve vnitrozemí na jihu ostrova - Siggiewi, na jehož okraji nás autobus vysazuje. Jdeme se podívat na náměstí, kde stojí krásně osvětlený barokní kostel St. Nicholas, socha svatého Nicholase a tomu všemu vévodí benzínová čerpací stanice! Stojí tu úplně samozřejmě na náměstí před kostelem, pět prastarých stojanů a nad nimi střecha z vlnitého plechu.

Siggiewi - socha St. Nicholase
Siggiewi - benzínka
Siggiewi - kostel St. Nicholas

Z náměstí se vracíme na místo, kde nás vysadil autobus a ten nás odváží ještě o kus dál za město, kde se nachází muzeum pod širým nebem nazvané Heritage Muzeum. Je to něco jako muzeum kulturního dědictví - jsou tu figuríny pravěkých lidí (asi doba bronzová), kteří mají různé nástroje a náčiní a jsou zachyceni při různých činnostech. Jsou zde i jejich pravěké příbytky a u zdi na opačné straně areálu stojí několik historických automobilů z třicátých let.

Heritage muzeum

Je to moc hezky udělané a zajímavé, ale ještě víc zajímavější je, že každý z nás dostává skleničku vína :-) Uprostřed tohoto muzea pod širým nebem stojí velký stůl a na něm mísy s různými maltskými pochoutkami - čerstvá rajčata s bazalkou a sýrem, sýr ricotta, obrovské olivy s česnekem, pasta z tmavých fazolí, bílé fazole, slané placičky ve tvaru šestiúhelníku a maltský chléb namazaný rajským protlakem. Pochutnáváme si na dobrotách, popíjíme víno a povídáme s lidmi ze školy.

Heritage muzeum

O kus dál je další stůl, kde leží kostky odlité ze sádry, na nich jsou tužkou předkreslené různé jednoduché obrázky a každý si může vzít rydlo a některý z obrázků si vyrýt. Pouštím se do toho, vybírám si dvě labutě a už vyryté si je beru domů na památku. Zbytek večera trávíme povídáním o filmech s Ronniem a Bushim z Turecka. Po desáté hodině se vracíme zpět k autobusu a odjíždíme.

Autobus postupně vysazuje všechny lidi, až na naši skupinku, my se necháváme vysadit v Pacevillu. Jdeme do našeho oblíbeného baru "7 Rooms" a Marcela objednává všem Tequillu. Dávám si ještě pivo a povídáme - jen my s Lucií, Marcelou, Janou a Pavolem. Je to paráda, hovořit zase chvíli česky :-) Lucie odchází o půl dvanácté domů, my ostatní zůstáváme a následují ještě další tři rundy Tequilly. Začíná mi docela stoupat do hlavy. O půlnoci za mnou přichází Aki, jestli nepůjdeme domů, tak s ní jdu. Marcela s Janou a Pavolem zůstali v baru do dvou hodin. K nám s Aki se připojili Willi a Torsten, tak nám cesta příjemně utekla. Aki se docela motala, ale já byla v pohodě. Do postele jsme se dostaly v jednu hodinu! Aki mi zas dala před spaním "umeboši", aby mě nebolela hlava, možná že to funguje, protože mi ráno fakt nic nebylo.

Začíná to tu být pěkně náročné - ne na školu, ale tyhle večerní akce :-) Jsou to prima večery, sejde se nás pokaždé okolo deseti lidí, někdy i víc a hlavně Japonky, které jsou velice přátelské - mám je ráda a mám mezi nimi hodně kamarádek. Pozvaly nás příští týden do Hibernia hostelu, kde jich většina bydlí, na japonskou párty. Připraví prý různé japonské pokrmy, bude se pít saké a jíst se bude pouze hůlkami :-) To bude opravdu zajímavé :-)

 

13. den, čtvrtek 7.10.2004 - na pláži s Němci

Ráno se mi vůbec nechtělo z postele, protože toho v noci moc nenaspím, díky těm různým večerním akcím :-) Aki měla kocovinu, a to i přes konzumaci "umeboši" :-) Nestíhala, a tak jsme přišly do školy asi o pět minut později. Němka Juta zrovna kritizovala Luise, že se jí nelíbí jak vede lekce a on jí začal ukazovat vizitky různých lidí, které kdy učil, že všichni byli spokojeni, nikdo si na něj nestěžoval a doporučil Jutě, když se jí to nelíbí, aby si připlatila lekce One to One. Po zbytek hodiny jsme konverzovali na téma životní prostředí. Seděla jsem s Jutou a chtěla toho po mě hrozně moc vědět, pořád do mě rýpala jak v Česku zpracováváme odpady, jaké jsou postihy a podobně. Byla dost nepříjemná, divila jsem se, že je do toho tak zapálená, tak říkala, že pracuje v Berlíně na nějakém úřadě pro životní prostředí.

O přestávce jsme s Lucií ještě jednou popřály Marcele k narozeninám a předaly jí dárek. Marcela nás pozvala na sobotu večer k ní do Hibernie, kde to ještě jednou oslavíme na terase hostelu. Druhou hodinu jsme probírali s Luisem gramatiku a poslouchali rozhovory z kazeťáku. V poledne jsem na terase poobědvala sendvič s Roniiem s Yoko a povídali jsme.

Ve škole je nás tento týden okolo osmdesát lidí, z toho celkem asi deset Čechů a Slováků. Němců je tu daleko víc, na ranním i odpoledním vyučování jsem tento týden jediná Češka, jinak je třída plná Němců.

Sendviče, které mám denně místo oběda mi moc nechutnají, jsou takové pěnové - nijaké, mám po nich brzy hlad, musím se pak ještě odpoledne zaplácnout nějakými sladkostmi. Odpoledne jsme s Marthese probírali článek o Billu Clintonovi, něco jako jeho životopis, bylo to docela zajímavé. Po hodině jsem šla nahoru do patra na internet, jsou tam ještě totiž další čtyři počítače. U jednoho seděl Turek Bushi, tak jsme prohodili pár slov, ale mě tam nefungoval Post, tak jsem musela jít zas dolů do hlavní internetové místnosti. Napsala jsem plno mailů a před čtvrtou hodinou jsem šla společně s Aki a Yuko domů. Yuko vyprávěla, že bydlí společně s Jörgem v hostitelské rodině.

Yuko se s námi rozloučila, protože šla na pláž do Aquacentra a Aki mě šla vyprovodit na roh ulice k našemu domu. Šla pak ke kostelu v Balluta Bay, kde měla sraz s Kumiko. Jedou spolu dnes do divadla do Valletty na koncert hudebního souboru Voices, který nám doporučovala Isabelle při mém příjezdu.

S dopravou na ulicích je to tady dost šílené. Na to, že se zde jezdí po levé straně jsem si už jakž takž zvykla, ale to, že i když jsem na přechodu, tak si musím zastavit auta, jako to u nás dělávají učitelky z mateřské školky, to je fakt síla. Nebo když Lucie jezdí autobusem, tak musí někdy skočit skoro až do silnice a stopovat, aby jí řidič zastavil, protože jinak nestaví a jede dál. Je to trochu divočina :-)

Taky už si pomalu zvykám na to, že se musím neustále dívat kam šlapu, protože ulice jsou plné výkalů od psů a každé ráno jsou na chodnících před domovními dveřmi pytle s odpadky. Ulice jsou jedna jako druhá, všechny budovy z maltského kamene, nikde žádné dvorky, nebo zahrádky, jen ulice, domy a ulice. Je to naprosto jiné než u nás, ale přesto všechno mě tahle země úplně dostala, vážně jsem si to tu zamilovala a už teď je mi smutno, že to tu budu muset za 14 dní opustit. Ale jsem rozhodnutá se sem zase někdy vrátit! :-)

Rozloučila jsem se na rohu ulice s Aki a šla jsem na malou písečnou pláž na konci promenády, o níž mi včera večer říkal Torsten. Pláž nebyla nic moc, bylo tam daleko mělko a hlavně tam kotvily lodě, takže se mezi nimi špatně plavalo. Byli tam jen samí Němci a stále mezi sebou mluvili německy, rozuměla jsem jim sotva třetinu toho, co si povídali, tak mě to tam moc nebavilo. Vytáhla jsem tedy knížku a četla si. Po páté hodině zašlo slunce za hotely Pacevillu a na pláž už přestalo svítit, bylo tam i docela chladno, tak jsme se přestěhovali na molo. Zrovna přišel Jörg, rozložil si ke mně ručník a celou dobu do mě něco hustil. Říkal, že v neděli už odlétá zpět do Německa.

V šest hodin jsem šla domů, cestou jsem ještě koupila nějaké pohledy a známky. U večeře jsme byly dnes jen já a Claudine - vyprávěla že s Malťanem se už rozešla, ale potkala ve Vallettě nějakého bohatého Francouze s jachtou, který ji pozval na drink. Zvala mě ať jdu s ní, ale odmítla jsem. K večeři byla vaječná omeleta, vařená mrkev a okurka, brambory a salát. John vaří opravdu dobře a i když nejsem z domova zvyklá na teplé večeře, tak mi to jídlo tady vyhovuje, je to takové lehké. Knedlíky mi tu zatím vůbec nechybí :-)

Po večeři jsem šla do pokoje a přeprala si pár kousků oblečení. V protějším domě sleduje někdo v televizi jakousi bohoslužbu, televize řve na celou ulici a pořád v ní dokola zpívají Ave Maria. Chvíli jsem si ještě četla a před jedenáctou hodinou jsem šla spát. Ani nevím kdy přišla Aki, odhaduji že kolem půlnoci, kdy jezdí poslední autobusy z Valletty.

 

14. den, pátek 8.10.2004 - vinné sklepy Marsa, večerní Vittoriosa

Ráno jsme s Aki opět nějak nestíhaly a ještě jsem se musela cestou do školy zastavit v bance. Vyměnila jsem si dalších 100 USD a dostala za ně 32 liber a pár centů. Do školy jsme přišly s Aki zase asi o 10 minut později. První hodinu jsme s Luisem probírali gramatiku a časy. O přestávce jsem se sešla s holkama a zastavila jsem se na chvíli na netu přečíst si maily. Druhou hodinu jsme měli každý vyprávět 10 - 15 minut na námi zvolené téma před celou třídou. Luis nám to dal včera za domácí úkol, abychom si to připravili, jenže já se na to vykašlala, tak jsem vyprávěla o Českém ráji. Začala jsem historií a skončila u památek a přírodních krás, které tu máme. Všichni docela poslouchali, i Luis říkal, že to bylo dobré. Juta vůbec nepřišla na druhou hodinu a přitom to byla ona, kdo si pořád stěžoval, že se o hodinách málo mluví.

Odpoledne jsme s Marthese četli článek o rodičovství a hovořili o školkách, mateřské dovolené a o tom, jak jsou ženy stále ve stínu mužů. Bylo to docela zajímavé poslechnout si, jak je to v jiných zemích. Jörg byl dnes naposledy ve škole, dal mi svou adresu a chtěl poslat prázdné plechovky od českých piv, že prý je sbírá. Tak jsem mu to slíbila.

Po hodině jsme šly s Lucií na net, pobyly tam do půl čtvrté a pak jsme šly i s Aki do města. Lucii nebylo dobře, musela se u policejní stanice posadit na schody a chvíli odpočívat. Aki si to po cestě s městem rozmyslela a šla domů, my s Lucií šly tedy samy. Navštívily jsme potraviny v jednom supermarketu, kde jsem si koupila chleba a pivo Skol a zamířily jsme k nákupní zóně na promenádě. Lucie si vyměnila v cestovní agentuře peníze a já nakoupila pohledy. Čekala jsem s Lucií než jí přijede autobus a když odjela, tak jsem si v pouličním stánku se zeleninou koupila jablka a broskve. Zastavila jsem se ještě v obchodě poblíž našeho domu a koupila si sušenky cookies, muffins a croissanty - zásobila jsem se na nadcházející víkend :-)

Doma jsem šla rovnou do sprchy a uklidila nákup. Aki mi ukázala fotky z večerního výletu do Mdiny a říkala, že v Japonsku bylo poblíž Tokia silné zemětřesení a žene se tam tajfun. Dělala si prý celý den velké starosti o svou rodinu, tak teď večer volala domů a všichni jsou v pořádku.

Na večeři jsme šly dnes už před šestou hodinou - byly šátečky z listového těsta plněné ricottou, salát a hroznové víno. V kuchyni s námi byly i obě Johnovy dcery - Karen a Nadine s dětmi. Děti nadělaly pěkný hluk - šestiletý Nick jezdil na tříkolce po dlažbě a druhý, asi roční okatý klučina hrozně brečel, protože mu rostly zuby.

Po večeři jsem si šla připravila věci na večerní výlet do vinných sklepů Marsa a noční procházku Vittoriosou. Před sedmou hodinou vyrážím na zastávku Marks & Spencer, kde je už tradičně sraz se školou. Tentokrát nás jede málo, jen půl autobusu. Lucie mne seznamuje se Slovákem Vilémem. Je to asi šedesátiletý pán, silnější postavy. Z našich známých jede jen Jörg a Willy.

Autobus nás vysazuje ve čtvrti Marsa, pro kterou je charakteristický loďařský průmysl a žijí zde pouze místní dělníci, nikoli turisté. Zde se nacházejí i stejnojmenné vinné sklepy. Vcházíme do budovy, kde jsou vystaveny různé předměty a nářadí, které mají nějakou souvislost s výrobou vína. Tmavovlasá slečna nám vypráví o historii vinařské firmy, jaké pěstují odrůdy révy a jak z ní potom víno získávají. Poté sestupujeme po točitém kamenném schodišti do rozlehlých sklepů s klenutými stropy, kde jsou uskladněny sudy a láhve s vínem. Stěny sklepů jsou vyzdobeny dekoracemi se značkou vinného sklepa. Slečna pokračuje ve výkladu a vysvětluje, jak víno zraje v sudech a láhvích a jak se vyrábí šampaňské. Názorně na několika strojích předvádí, jak se šampaňské plní do lahví a uzavírá špuntem. Po prohlídce sklepů se vracíme po schodech zpět do přízemí, ale ještě před naším odchodem slečna zapíná ve sklepích klimatizaci, protože víno prý musí mít stálou teplotu 14C.

vinný sklep Marsovin v Marse
vinný sklep Marsovin v Marse

V patře je pro nás připraveno občerstvení - maltský chléb s olivami, rajčaty, kapary a bazalkou a talíř se čtyřmi druhy sýrů - dva z nich jsou podobné ementálu a hermelínu, pak je tu oranžový sýr s příchutí mrkve a velice ostrý s feferonkami a zeleným pepřem. Následuje ochutnávka růžového, bílého a červeného vína, ale nalévají toho málo, stěží půl deci. Jiná slečna ještě přináší slané sušenky a k nim česnekový dresink a pastu z ryb. Pochutnáváme si, občerstvení je opravdu výborné!

víno Marsovin
víno Marsovin
maltský chléb

Po deváté hodině opouštíme vinné sklepy v Marse a pokračujeme autobusem do Vittoriosy. Zde bydleli řádoví rytíři ještě předtím, než založili Vallettu. Město má 3000 obyvatel, bydlí zde především přístavní a dokařští dělníci a rozkládá se na poloostrově mezi Kalkarou a Dockland Creekem. Autobus nás vysazuje před masivními hradbami a po projití Provensálskou bránou se ocitáme na hlavní ulici Vittoriosy. Procházíme starou částí města - všude na chodnících, okenních parapetech a u domovních dveří stojí plechovky s hořícím ohněm nebo obrovské voskové svíčky. Sochy a obrázky svatých jsou rovněž nasvíceny svíčkami a nebo rovnou elektrickými žárovkami různých barev, což je ale hrozně kýčovité a úplně to kazí celkový dojem.

Vittoriosa - městská brána
Vittoriosa - socha svatého opatřená žárovkami
noční Vittoriosa

Míjíme dvoupatrový Inkvizitorský palác z roku 1535, který je nejvýznamnější stavbou města. Přicházíme na náměstí Vittoriosa Square, kde se koná festa, což je pojmenování pro místní slavnost. Jsou tu lidé v historických uniformách, kteří pálí salvy z děla a přes náměstí jde procesí lidí, z nichž každý si nese v ruce zapálenou svíčku, i děti v kočárcích drží svíčky a všichni míří do horní části náměstí ke kapli St. Joseph´s Chapel.

lidé jdoucí na mši

Prodíráme se davem lidí a po schodech scházíme okolo farního kostela San Lawrenz dolů k přístavu. Zde stojí pomník svobody, který připomíná odchod posledních britských vojáků z Malty v roce 1979. Jdeme se projít podél moře, kde kotví nádherné jachty - jedna vypadá jako vojenská, druhá je moderní - samý kov a sklo, další je replika historické plachetnice. Je odtud i nádherný pohled na nasvícené kostely a hradby na protějším břehu, kde leží Valletta.

noční Valletta

Vracíme se zpět a jdeme se všichni podívat do Casina di Venezia. V recepci musíme odevzdat pasy, vyplnit lístek s adresou bydliště a země, odkud pocházíme, podívat se do kamery a následně nám recepční vrací pas společně s vyhotovenou kartou s magnetickým páskem, kterou musíme odteď používat při každém vstupu do tohoto casina. Je tu několik místností a v každé se hraje něco jiného. V hlavní místnosti je několik stolků s ruletou, kterou pár lidí zrovna hraje a koňské dostihy, kde se sází na koně. Každý hráč má před sebou obrazovku a na ní se mu zobrazují čísla a pokyny, co má dělat. Je tu ještě stůl na Black Jack, ale nikdo u něj nehraje. V dalších dvou obrovských místnostech jsou desítky hracích automatů. Moc lidí tu není, jen pár starých chlapů a přestárlých bývalých sexbomb okolo padesátky, které se snaží vypadat stále mladě a myslí si, že jim k tomu pomůže minisukně, růžové tričko a blonďaté vlasy. Obsluha casina čas od času roznáší mezi návštěvníky sendviče s tuňákem a nápoje, je to zdarma, pár lidí si něco dává, ale já jsem plná ze sklípku, tak si nedávám nic. Chvíli sledujeme hru u rulety, ale už tu není nic moc k vidění, tak vycházíme ven na nábřeží a čekáme až pro nás přijede o půl jedenácté autobus.

Casino Di Venezia

Už při nastupování jsme požádali řidiče, jestli by nás vysadil v Pacevillu, ale on nejdřív rozvážel lidi, kteří bydlí v okrajových čtvrtích. Když jsme se blížili k Balluta Bay, tak řidič vjel do úzké a prudce se svažující ulice, kde ale stálo u chodníku auto. Řidič si asi myslel, že ho objede, ale protože ulice byla hodně úzká, tak se autobus zaklesl z jedné strany kolem o vysoký chodník a z druhé mu bránilo v jízdě to osobní auto. Docela jsme byly s Lucií zvědavé, co se bude dít tentokrát :-) Řidič začal troubit, samozřejmě že se k tomu autu nikdo nedostavil, ale řidič troubil dál. Za stálého troubení jsme tam stáli asi pět minut a mezitím se za námi vytvořila dlouhá kolona asi sedmi vozidel, ty troubily taky, takže to bylo fakt něco! :-) Po chvíli se tam objevil nějaký jiný řidič autobusu a začal ty auta za námi postupně posílat zpět, že by to náš autobus taky vycouval a jel jinudy. Jenže když se náš řidič pokoušel couvat, tak se mu začala pálit spojka, protože stál v dost prudkém kopci a autobus se stejně vůbec nepohnul. Uvnitř bylo plno smradu a kouře z té spálené spojky, tak jsme vystoupili a dohodli se s dalšími lidmi, že to do Pacevillu dojdeme pěšky. Tento víkend totiž opět odjíždějí nějací lidé, mezi nimi i Willy, Jörg a Torsten, tak to byl takový rozlučkový večírek.

Willy bral cestu zkratkami, ale stejně nám to do Pacevillu trvalo skoro čtvrt hodiny. Šli jsme opět do baru "7 Rooms", dala jsem si pivo a přisedla si do boxu k Janě, Marcele a Pavolovi. Byla tam taky Maren, kterou už jsem dlouho neviděla, tak jsme povídaly a o půlnoci jsme se domluvily, že spolu půjdeme domů. Rozloučila jsem se s Willym a Jörgem - ten odlétá v neděli, Willy už zítra.

rozlučka

Cestou domů jsem Maren zvala, ať s námi jede zítra na výlet, ale říkala, že nemůže, protože za ní přiletí táta. U kostela v Balluta Bay jsme se rozloučily, já šla zbytek cesty sama. Promenáda byla téměř vylidněná, bylo krásně teplo, šumělo moře a hladina odrážela světla z promenády. Do postele jsem se dostala v jednu hodinu.

 

15. den, sobota 9.10.2004 - Modrá jeskyně, neolitické chrámy Hagar Qim a Mnajdra

Aki přišla domů po třetí hodině ráno a zdála se mi opilá - narážela do nábytku a motala se po pokoji :-) Ráno měla problémy vůbec se dostat z postele. Umeboši tentokrát asi nezabraly :-) Po snídani jsme si sbalily věci na výlet a šly na zastávku. Necháváme několik autobusů projet a nastupujeme do toho, kde sedí Lucie, Marcela a Jana. Ono je to úplně jedno, kterým autobusem jedeme, protože stejně všechny končí ve Vallettě. Jsme s Lucií zvědavé, jestli budeme mít další nevšední zážitky z dnešního cestování :-) Autobus, kterým jedeme je opět z roku raz dva, přijet to u nás, tak si do něj snad nikdo nesedne, každý by se ho štítil, ale tady je to úplně normální. Shodly jsme se s holkama, že si na to pomalu začínáme zvykat :-)

Ve Vallettě na nás u fontány čeká Vilém a přesedáme do autobusu směr Wied-iz-Zurrieq. Sedíme vzadu na pětce, autobus je klasicky starý křáp a tak jsme za čtyřicetiminutovou cestu pěkně vyhrkané.

agáve nad Modrou jeskyní
Modrá jeskyně
cesta k přístavu

Vystupujeme na opuštěné silnici nad rybářskou vesničkou Wied iz-Zurrieq, kde bylo dříve pouze několik usedlostí a přístaviště člunů rybářů z vesnice Zurrieq, ležící o 2 km dále ve vnitrozemí. Prašnou cestou mezi kamennými zídkami políček scházíme dolů k moři, kde je malé přístaviště člunů, které vozí turisty do jeskyně Blue Grotto (Modrá jeskyně). Za 2,5 libry si kupujeme lístky a za chvíli už přijíždí prázdná loďka. Rybář, který ji řídí, nás do ní usazuje, startuje motor a vyjíždíme na moře. Jsou docela vysoké vlny, všude stříká voda a jak jedeme rychle, tak to s námi hází ze strany na stranu - sotva se držíme na lavičkách v loďce. Po levé straně máme strmé pobřeží, kde se tyčí strážní věž Torre Sciuto.

na člunu v přístavišti
přístaviště Wied iz-Zurrieq
věž Ras-Il-Bajjada
Modrá jeskyně
věž Ras-Il-Bajjada

Rybář zpomaluje a vplouváme do Blue Grotto. Je to největší jeskyně podél celého pobřeží, vysoká 30 m a dosahuje obvodu 90 m. Voda je tyrkysově modrá a nádherně ozářená paprsky ranního slunce, které dopadají až na dno jeskyně. Podél stěn rostou fialové a oranžové řasy, na mořskou hladinu dopadají odlesky světla - je to nádhera! Proplouváme ještě dalšími jeskyněmi, kterých je tu plno. Jsou menší než Blue Grotto, ale také krásné. Vyjížďka lodí trvala asi 25 minut a cestou zpět nás rybář opět pohoupal na vysokých vlnách.

Modrá jeskyně
Modrá jeskyně
Modrá jeskyně
Modrá jeskyně
Modrá jeskyně
Modrá jeskyně

Po návratu do přístavu se s Marcelou a Vilémem jdeme podívat na terasu, odkud je krásný výhled na ostrov Filfla a plachetnice plující po moři. Čekání si krátíme povídáním a pojídáním sendvičů. Po půl hodině se vracíme zpět na ulici, kde čeká Jana se svým spolužákem Royem, ale zase nemůžeme nikde najít Aki s Lucií. Až po delší době je nacházíme v kavárně.

Před půl dvanáctou stoupáme do kopce po cestě, kterou lemují políčka s kamennými zídkami a na křižovatce se dáváme doleva. Vracíme se po silnici, kterou jsme přijeli autobusem, je dost frekventovaná a často uskakujeme rychle jedoucím autům. Jdeme asi půl hodiny, je to něco přes 2 km daleko, nikde žádný stín, pere slunce a je okolo 33C.

Chrámy leží nedaleko silnice, jsou oplocené a u každého z nich je dřevěná budka s hlídačem. Vstupné je 1 libra do každého z chrámů. Jako první navštěvujeme chrám Hagar Qim, který se rozkládá mezi poli a pochází z mladší doby kamenné, jeho stáří je asi 5000 let. Největším kamenem chrámu je kamenný pilíř vysoký 6,4 m. Hned vedle něj stojí největší kámen, který byl kdy použit na stavbu maltských chrámů. Je vysoký přes 4 metry, dlouhý 7 metrů, široký 60 centimetrů a jeho hmotnost se odhaduje na více než 20 tun.

chrám Hagar Qim
chrám Hagar Qim
chrám Hagar Qim

Chrám samotný se skládá z několika chrámových místností, kde jsou krásně tvarované okenní kameny a oltáře z kamenných bloků zdobené vytesanými tečkami. Je tu i kopie oltáře zdobeného reliéfy, které znázorňují rostlinu vyrůstající z nádoby - symbol plodnosti. Dále tu jsou dva stolové oltáře, které svým tvarem připomínají houby. Množství oltářů sloužilo převážně pro obětní obřady. Chrám Hagar Qim byl ten větší z obou chrámů a celý jsme si ho prošly.

chrám Hagar Qim - oltář
chrám Hagar Qim
chrám Hagar Qim

Opouštíme chrám vstupní brankou, obcházíme ho podél plotu a míříme k půl kilometru vzdálenému chrámu Mnajdra, který leží blíže k moři a je odtud nádherný výhled na moře a skalnatý ostrůvek Filfla. Jednotlivé chrámy z různých století zde nejsou spojeny, ale posazeny vedle sebe.

chrámy Mnajdra
chrámy Mnajdra
chrámy Mnajdra
chrámy Mnajdra

Napravo leží nejmenší a nejstarší chrám z doby asi 3500 let před Kristem, k němu přiléhá nejmladší chrám z doby asi 2800 let před Kristem a vlevo stojící chrám pochází z doby kolem 3000 let před Kristem. Jeho hlavní místnost má ledvinovitý tvar a můžeme zde rozeznat i tvar střechy, kterou bývaly tyto stavby kryty. Zdi dosahují výšky 4,3 metrů a jsou tvořeny vodorovně ležícími velkými kameny. Hodně kamenů je zdobeno tečkovaným dekorem. Chrám je menší, ale také zajímavý a mohly jsme si ho úplně celý projít. Našla jsem tam krásně zdobené ulity od šnečků, tak jsme je s Marcelou chvíli sbíraly. Chrámy mě naprosto dostaly, líbily se mi i víc než Modrá jeskyně. Úžasné bylo i to, že chrámy byly volně přístupné, mohly jsme si projít všechny místnosti, osahat si kameny, s Marcelou jsme dokonce v jedné místnosti vlezly za provazy, abychom si mohly vyfotit jeden krásně zdobený oltář. Návštěva stála opravdu za to!

chrámy Mnajdra
chrámy Mnajdra - obětní oltář
chrámy Mnajdra

Vracíme se za ostatními, kteří čekají na útesu nad mořem, odkud je nádherný výhled na skaliska pod námi, o něž se tříští zpěněné vlny.

věž Hamrija Tower
pohled k vesničce Ghar Lapsi
ostrov Filfla
pobřeží u Mnajdra Temples
suchá vegetace v okolí chrámů
suchá vegetace v okolí chrámů

Vlevo stojí další z mnoha strážních věží střežících v dobách rytířů pobřeží - Hamrija Tower, napravo je několik osamocených domů s políčky.

krajina okolo Hagar Qim
krajina okolo chrámu a kostel v Zurrieq

Dala jsem holkám pár ulit a ony na útesu objevily ještě další, tak je sbíraly. Země je tu úplně vyprahlá, všechna vegetace suchá, jedinou známkou života jsou kvetoucí bodláky. Vracíme se zpět k hlavní silnici a čekáme, až pojede autobus. Je úmorné vedro, jediný stín vrhá asi 130 cm vysoký keř, tak si pod něj sedáme na prašnou zem, je nám to jedno, víc špinavé už stejně být nemůžeme :-) Autobus přijel za 10 minut a jediná volná místa byla opět na pětce, tak jsme byly za cestu do Valletty opět pěkně vymlácené. Aki byla ale tak unavená, že cestou dokonce usnula!

Ve Vallettě jsme měli půl hodiny čas, než nám jel autobus, tak jsme si u stánku se sladkostmi koupily pravý maltský cake. Bylo to něco na způsob perníku, plněné velkým množstvím kandovaného ovoce a rozinek a navrchu posypané kokosem. Bylo to dobré, ale hrozně sladké a syté.

Vilém a Roy se s námi rozloučili a my s holkama šly na autobus a jely s ním do Sliemy. Aki byla zmožená, tak si šla lehnout, ale mě se nechtělo být doma, když je tak krásně, tak jsem si vzala plavky a šla na pláž. Nešla jsem ale až dozadu na promenádu, chtěla jsem vyzkoušet pláž pod parkem, o níž mí říkala Isabelle a která je přímo proti naší ulici. Bylo to opravdu kousek, jen jsem přešla silnici, sešla schody do parku, kterým jsem prošla a byla jsem na pláži. Mezi kameny jsou tu docela rovná místa, kde se dá ležet a do vody se leze po kovových schůdcích, takže nehrozí, že bych si rozsekla nohu o nějakou skálu. Nejsou tu ani takové vlny jako na otevřeném moři na promenádě. Zaplavala jsem si, voda byla super a pak jsem si četla a odpočívala.

Večeře dnes byla už v šest hodin, protože John s Isabelle jedou na koncert hudebního souboru Voices do divadla ve Vallettě. John připravil pizzu a salát. Po večeři jsme šly s Aki do pokoje, ona šla do sprchy a já zatím psala deník. Byly jsme domluvené na sedmou hodinu s Marcelou, že se u ní všichni sejdeme a oslavíme na terase hostelu Hibernia ještě jednou její narozeniny. Jenže Aki byla ve sprše skoro třičtvrtě hodiny, takže jsme vyrazily téměř o půl hodiny později. Cestou jsme na rohu naší ulice koupily v obchodě dvoulitrový džus, abychom nepřišly s prázdnou. Před Hibernií už na nás čeká Jana, aby nás pustila dovnitř, protože navečer se hostel zamyká.

Společně se jdeme podívat za Marcelou, kde bydlí. Její apartmán se skládá z velké kuchyně, společného příslušenství a jednoho pokoje pro 6 lidí, kde je 6 uzamykatelných skříněk a 3 palandy sotva metr daleko od sebe. Já bych tam trpěla klaustrofobií. Marcela říká, že se v noci moc nevyspí, protože její spolubydlící chodí spát každá v jinou hodinu, vstávají taky různě a tak pořád něco hrabou ve skříních a bouchají dveřmi. Občas si tam prý některá přivede chlapa...

Jdeme se podívat ještě o patro výš k Janě, která bydlí v dvoulůžkovém apartmá s Japonkou Nanako. Mají malou kuchyňku s lednicí a mikrovlnkou a velkou koupelnu. Jana nám ukazuje, že sprchový kout nemá žádnou vaničku a tak když se sprchují, mají potopu po celé koupelně.

Jana bere víno a výtahem jedeme do posledního patra, kde se na střeše hostelu nachází ohromná terasa. Sedly jsme si k jednomu stolku, kterých tu je spousta, otevřely víno, pojídaly brambůrky a prokládaly je keksami, které jsme si mazaly Nutelou. Docela dobrá kombinace :-) Později dorazil ještě Pavol a Japonka Satoko. Byl nádherný teplý a klidný večer, tak jsme si povídali a pozorovali na obloze světélka od přistávajících a vzlétajících letadel. Opodál seděli dva Němci, kteří nám půjčili svíčku, prý abychom měli lepší atmosféru. Byla to těžká pohoda :-)

oslava Marcely narozenin

Lucie vůbec nedorazila a my byli unavený, po tom víně na nás šlo docela spaní, tak jsme to v deset hodin zabalili. Holky vystoupily z výtahu každá ve svém patře, my s Aki sjely do přízemí, ale nešly nám otevřít dveře na ulici. Už jsme myslely, že se budeme muset vrátit pro holky, ale pak šel po chodbě Turek Bushi, tak jsme ho požádaly, jestli by nám neotevřel a on nám ukázal, že napravo ode dveří je bzučák. Musely jsme se tomu smát, protože jsme si ho vůbec nevšimly :-) Bushi šel kus cesty s námi, zval nás do pubu na pivo, ale s díky jsme odmítly, protože jsme byly obě fakt utahané. Aki byla po víně pěkně vysmátá, naštěstí to bylo domů jen pět minut, tak se mi ji podařilo bez úhony dovést do pokoje. Doma jsme si ještě chvíli povídaly a v jedenáct hodin jsme šly spát.

 

16. den, neděle 10.10.2004 - trhy v Marsaxlokku, Birzebbuga

Vstávám před půl osmou a po snídani jdu na autobus. Jedním jedou Marcela s Janou, ale já čekám na další, v němž sedí Lucie a jedeme společně. Holky na nás čekají ve Vallettě na autobusovém nádraží. Ještě má přijít Vilém, tak si čas krátíme pozorováním aut, které tu jezdí. Překvapilo nás, co je tu českých aut značky Škoda. Z nich převažují stodvacítky, patřičně sežrané místním vlhkým vzduchem, dále tu jezdí Favority a Felicie. Favority mají jako služební vozy i policisté. Oktávii a Fabii jsme neviděli ale ani jednu.

Škodovka na Maltě

Potkáváme Japonku Satoko, říká, že jde na trh do Valletty, tak ji zveme, ať s námi jede na trh do Marsaxlokku. Souhlasí a mezitím už taky dorazil Vilém. Zrovna přijíždí k ostrůvku autobus mířící do Marsaxlokku, tak do něj nastupujeme. Lístek stojí 15 centů. Opět jsme ale mezi posledními a zase na nás zbylo volné místo až vzadu na pětce. Sedačky jsou zaprášené, je na nich hodně stará, úplně černá špína, už tu asi dlouho nikdo neseděl. Otíráme je alespoň papírovými kapesníčky, protože se nám v tom nechce sedět. Kapesníčky jsou úplně černé a je na nich pěkný humus. S odporem si na sedadla sedáme, protože stát se nám nechce.

Cesta do Marsaxlokku trvá asi 15 minut a každou neděli dopoledne se zde podél přístavu koná největší maltský trh. Městečko má 2900 obyvatel a je nejdůležitějším rybářským městečkem na Maltě. Na vodní hladině tu kotví množství rybářských člunů nazývaných Luzzos, které jsou natřené pestrými veselými barvami a některé mají i namalované oči.

přístav Marsaxlokk
přístav Marsaxlokk

Trh je skutečně velký, stánky se táhnou ve dvou řadách po celém nábřeží v délce asi půl kilometru. Je zde velký rybí trh, s všemožnými druhy ryb, jsou tu malí žraloci, mečouni, chobotnice, krabi, langusty, mořští úhoři...

Marsaxlokk - rybí trh
Marsaxlokk - rybí trh
Marsaxlokk - rybí trh
Marsaxlokk - rybí trh

Dále tu jsou stánky s různými květinami a rostlinami, stánky s likéry, kořením a prodávají se tu i drobná zvířata - zlaté rybky, ptáci. Nechybí ani stánky se sladkostmi, se zeleninou a ovocem, různými cetkami, elektronikou, knihami, suvenýry, drogerií a samozřejmě i s oblečením. U jednoho stánku si kupuji ančovičky nakládané v oleji s feferonkami a česnekem a žluté koření turmalic, kterým nám John nedávno ochucoval rizoto. Trh nemá konce a proplétáme se stále davem lidí, nás s Janou už to moc nebaví, ale Lucie chce jít až na konec. Tam se obracíme a Lucie s Marcelou se vrací zpět trhem, ale my s Janou, Satoko a Vilémem už jdeme po chodníku, kde není tolik lidí.

Marsaxlokk
Marsaxlokk - zlatník
Marsaxlokk - kostel

Asi po půl hodině se všichni scházíme na nábřeží a jdeme hledat nějakou restauraci s rybími specialitami. Jelikož se blíží poledne a je nás šest lidí, tak není jednoduché najít tolik volných míst pohromadě. Když už jsme jednu takovou restauraci našli a sedli si ke společnému stolu, tak přišla číšnice a chtěla, abychom si přesedly ke dvěma jiným stolům. To se nám nelíbilo, tak jsme se sebrali a šli zkusit štěstí do jiné restaurace, kterou doporučoval Marcely tištěný průvodce.

Trochu nás zmátlo, že restaurace měla v přízemí cukrárnu, ale v patře byla velká příjemná restaurace se spoustou místa a velkými stoly. Byla tam ale pěkná zima z klimatizace, tak jsme požádali číšníka, aby ji trochu ztlumil. Na jídelním lístku bylo asi šest druhů ryb, všechny v ceně okolo pěti liber. Objednali jsme si jídlo, ale ještě předtím než nám ho donesli, tak číšník přinesl několik dalších dobrot, které už byly započítané asi v ceně, protože jsme za ně nic nedoplácely. Byly tam slané oplatky s pastou z červených fazolí s česnekem - holkám to moc nejelo, ale mě to chutnalo. Dále tam byla mísa vařených brambor s kari a mísa salátu. Bylo toho tolik, že jsme to ani všechno nesnědly, protože nás čekalo ještě hlavní jídlo. Já si daly teplý předkrm z chobotnic s olivami, kapary, česnekem a zeleninovou přílohou. Těch chobotnic bylo tolik, že jsem je sotva snědla, překvapilo mě to množství, když to byl jen předkrm. Moc jsem si na nich pochutnala :-)

Marsaxlokk - oběd v rybí restauraci
Marsaxlokk - oběd v rybí restauraci

V jednu hodinu platíme účet v restauraci a vydáváme se za dalším dnešním cílem, kterým je jeskyně Ghar Hasan, údajně nejkrásnější maltská jeskyně, která se nachází v útesu nad mořem na jihu ostrova. Na autobusové zastávce hledáme nějaký spoj, ptáme se i místních lidí, ale prý tam v tuto dobu nic nejede, tak nakonec vyrážíme pěšky, přestože je to dost daleko. Z Marsaxlokku míříme na jih do města Birzebbuga, musíme jít po silnici, která vede podél moře, není tu žádný stín, praží do nás slunce, ani vítr nezafouká, tak se po cestě pěkně smažíme. Na kopci míjíme mohutnou stavbu pevnosti St. Lucian Tower, kde je výzkumný oceánografický ústav. Před pevností leží obrovské, téměř dvoumetrové železné rezavé kotvy.

Fort Lucian

Za pevností se nám za zatáčkou otevírá výhled nejen na moře, ale také na záliv plný vrtných plošin, těžebních věží a lodí, které vjíždějí do blízkého velkého přístavu v Kalafraně. Je to hrozný pohled, který ostře kontrastuje s krásně modrým mořem.

vrtné plošiny v Marsaxlokk Bay
Birzebbuga - zátoka St. George's

Po hodinové chůzi v poledním žáru přicházíme do Birzebbugy, která leží v zátoce St. George´s Bay. Na nábřeží si sedáme do stínu, protože jsme úplně vyřízený z toho vedra - je 34 C! Dohadujeme se co dál - Marcela chce pokračovat k jeskyni Ghar Hasan, Janě, Lucii a mě se nechce, Vilém mlčí a Satoko je úplně vyřízená, celou cestu se halila do šálu a asi v životě takovou túru neušla. Nakonec jsme se rozhodli, že do jeskyně Ghar Hasan půjdeme někdy jindy, protože je to ještě pořádný kus cesty, už je pozdě a my ani nevíme, odkud a kdy jede poslední autobus zpět do Valletty.

Birzebbuga - odsolovací nádrže a loďka Luzzos

Tak jsme se vydaly zpátky a na konci městečka se daly do kopce, kde stojí muzeum jeskyně temnot - Ghar Dalam. Muzeum vystavuje zvířecí kosti, jejichž velké množství se našlo v jeskyni Ghar Dalam, která je nejvýznamnějším maltským nalezištěm fosilních zvířecích kostí. Nikomu z nás se dovnitř ale nechtělo, tak jsme jen chvíli poseděly ve stínu na zídce před muzeem a chladily se vodou, která vytékala z kohoutku ve zdi.

Autobusová zastávka byla přímo před muzeem, tak jsme se tam přesunuly, sedly si na zem do stínu a čekaly až pojede autobus. Ten přijel za deset minut a jely jsme s ním rovnou do Valletty. Řidič měl okolo sebe zase plno tabulek s citáty z Bible, obrázky svatých a ohromnou řadící páku.

Ve Vallettě jsme se rozloučily s Vilémem a šly čekat na autobus do Sliemy, přijel za chvíli a zrovna takový pěkný moderní a čistý. Jenže když už jsme byly skoro na řadě, tak přišel revizor a poslal nás do jiného autobusu, to byl zas takový hrozný křáp! Místo zvonku měl nataženou roztřepenou prádelní šňůru, používal jen dvě rychlosti, takže motor příšerně řval, div že se neroztrhl! Seděly jsme s Marcelou vedle sebe, ale téměř jsme se v tom kravále neslyšely.

Vystoupily jsme na zastávce u parku, Jana s Lucií šly rovnou na pláž, Marcela se Satoko do hostelu a já domů. Převlékla jsem se do plavek a chvíli povídala s Aki, která se celý den doma učila. Přemluvila jsem ji, aby se mnou šla na pláž za holkama. Tam jsme si rozložily ručníky a povídaly, já si šla s Janou zaplavat a přišel ještě Ronnie a Marcela. Ronnie říkal, že Yoko dnes odletěla, byly jsme s holkama překvapené, že nám v pátek nic neřekla, ani se s námi nerozloučila. Ronnie byl posmutnělý, protože tak přišel o milenku. Chvíli tam s námi poseděl, ptal se, co budeme dělat večer, jestli nejdeme do Pacevillu, ale řekly jsme mu že ne. Byl zklamaný a pak se sebral a odešel. My s holkama jsem tam ještě pobyly a šly domů okolo šesté hodiny.

Večeře dnes byla o něco dřív, John uvařil steak, brambory s mrkví a salát. Seděly jsme po večeři s Johnem v kuchyni a povídali o všem možném. Mimo jiné nám řekl, že dnes odletěly Francouzky Claudine a Delphine, taky se s námi ani nerozloučily. Ptaly jsme se s Aki Johna, kdo přijede místo nich, ale říkal že nikdo.

Šly jsme pak s Aki k nám do pokoje a ona pokračovala v učení. Já si dala sprchu a vyprala prádlo. Bylo děsný dusno, tak jsme pustily stropní ventilátor a otevřely dveře do chodby, aby byl alespoň trochu průvan. Spát jsem šla o půl dvanácté, Aki se ještě učila, tak jsem usnula a když jsem se probudila, tak Aki se pořád učila, tak jsem se koukla kolik je vlastně hodin a ony byly už tři hodiny ráno!

Autorská práva © 2006-2008 Míša