Míši stránky o cestování

MALTA 2004 - část 1.   |   část 2.   |   část 3.   |   část 4.

MALTA 25.9.2004 - 23.10.2004

 

17. den, pondělí 11.10.2004 - Mdina, lesík Buskett Gardens, útesy Dingli Clifts, třetí lekce salsy

V noci bylo hrozné vedro, spala jsem bez prostěradla, měly jsme otevřené okno, dveře do chodby a do koupelny a stejně bylo dusno a vlhko jako v prádelně. Ráno bylo zataženo, ale pořád dusno. Aki po tom ponocování ráno nestíhala, tak jsme přišly do školy tradičně pozdě. Ještě jsme si v recepci vyzvedly volné lístky na odpolední výlet do Mdiny a do lesíku Buskett Gardens.

V Luisově třídě jsme zůstaly z minulé skupiny jen já a Němky Anne a Janine, z nižší třídy přišla Němka Sandra. Na první hodině jsme vyprávěly, co jsme dělaly o víkendu, musely jsme to psát i ve větách a společně jsme je opravovaly a Luis nám říkal, kde jsme udělaly chyby. O přestávce jsem šla na net a poslala několik mailů. Na druhou hodinu přišli do třídy noví lidé - Němci Meike, Roy a Slovák Martin z Bratislavy. Proběhlo vzájemné představování se a po zbytek hodiny jsme konverzovali.

V poledne jsem se na terase sešla s Lucií, poobědvaly jsme sendviče a povídaly si. Na odpolední konverzaci jsme byly ve třídě jen čtyři - Němka Ina, já a Japonky Megumi a Yuki. Povídaly jsme si všechny dohromady s Marthese, jen tak bez žádného tématu, bylo to fajn.

Po hodině jsem potkala na chodbě Ronnieho, tak jsme chvíli povídali, ale pak už byl čas jít k autobusu, který nás měl odvézt na výlet do Mdiny a na jih Malty. Zabraly jsme s Aki pětku a na poslední chvíli přiběhli Jana s Marcelou a Pavolem. Cestou jsme si povídali a byla hrozná sranda, měli jsme záchvaty smíchu.

Do Mdiny přijíždíme ve tři hodiny a průvodkyně nás vede po hlavní ulici Villegaignon Street na druhý konec města, kde je z náměstí Bastion Square krásný výhled na severní část ostrova. Ostatní jdou s průvodcem do města, my se odpojujeme od skupiny a jdeme na hradby do kavárny Fontanella. Přidává se k nám ještě Yuki, Bushi a Juta. Objednáváme si dorty - já čokoládový proložený višněmi a zdobený šlehačkou a k tomu ledovou kávu s karamelem.

Mdina - kavárna Fontanella
Mdina - kavárna Fontanella

Výborně jsme si pochutnali, příjemně se tam sedělo, ale pak už byl čas jít, protože ve čtyři hodiny jsme se měli sejít s ostatními u vyhlídky na Bastion Square. Jenže tam nikdo nebyl, už jsme si začínali myslet, že jsme špatně slyšeli místo srazu, ale pak se začali trousit další lidé a nakonec jsme se sešli až ve čtvrt na pět.

Mdina - náměstí Tas-Sur

Společně jsme se vrátili zpět k autobusu a pokračovali do Buskett Gardens. Venku bylo zataženo a dusno, až se na nás lepilo oblečení, v autobuse zas běžela naplno klimatizace, takže to byly tak trochu teplotní šoky.

Autobus nás vysazuje na parkovišti u Buskett Gardens, což je park v údolí pod palácem Verdala. Je to údajně nejkrásnější a také jediný maltský lesík. Maltští rytíři jej nechali založit pro velmistra kolem roku 1570 jako lovecký revír. Po silnici lemované pseudo lesíkem scházíme do údolí. Rostou zde palmy, pinie, borovice, morušovníky a několik dalších zajímavých stromů, ty stojí za shlédnutí, ale nevím proč tomu říkají les, do něj to má tedy daleko. V údolí je pomerančový háj, ale plody nejsou ještě zralé. Dokonce se tu zelená tráva, což jsem tady snad ještě neviděla!

palác Verdala v Buskett Gardens
Buskett Gardens
Buskett Gardens

Je odtud také pěkný výhled na palác Verdala, postavený v roce 1586 na jednom z nejvyšších míst ostrova. Kámen na jeho stavbu se těžil v jeho blízkosti a kolem paláce tak vznikl umělý příkop. Palác však nebyl velmistry užíván k obranným účelům, ale pro letní vyjížďky a hony. Od roku 1975 slouží jako hotel maltské vlády a v jeho areálu se nachází i kaple sv. Antonína ze 16. století. Chvíli se procházíme v lesíku a stejnou cestou se vracíme zpět k autobusu.

Buskett Gardens
palác Verdala

Pokračujeme na útesy Dingli Clifts, kde podnikáme krátkou procházku k polorozpadlým domům. Pořizuji několik fotek, protože slunce pronikající mraky se zvláštně odráží od mořské hladiny. Po chvíli se vracíme do autobusu a odjíždíme zpět do Sliemy.

útesy Dingli Clifts
útesy Dingli Clifts
rostlinky živořící na útesech
útesy Dingli Clifts

Cestou je v autobuse zase veselo, dokonce zpíváme s rádiem písničky na celý autobus. Průvodkyně si z nás dělá legraci, co prý jsme v té kavárně vlastně pili :-) Vystupujeme s Aki u kostela v Balluta Bay a jdeme domů, máme to jen tak tak abychom stihly večeři. Dnes je rizoto a k němu salát. Po jídle jdu do sprchy a připravuji se na večer.

Před osmou hodinou s Aki vyrážíme zpět do Balluta Bay, kde se máme sejít s dalšími lidmi. Přichází Zuzana, Jana s Marcelou, Pavol, Megumi a Satoko. Společně jdeme jako každé pondělí do baru Fuego v Pacevillu na lekci salsy. Pavol je cestou znuděný, pořád dokola opakuje, jak ho to tady nebaví, že je tu draho, nedobrý pivo a že sem neměl jezdit, tak mu s Marcelou dodáváme optimismus, ale nezdá se, že by to zabralo. V Pacevillu na nás má před Burger Kingem čekat Lucie, ale přichází se zpožděním a v doprovodu tří malých Číňanek. Představují se, ale nikdo jim nerozumí jak že se to jmenují. Lucie si je pojmenovala sama různými anglickými jmény a tak jim i říká. Dvě s ní bydlí v její rodině v jednom pokoji a Lucie z nich je docela na nervy. Ani se jí nedivím, všechny jsou strašně vyzývavě oblečené, vypadají sotva na 14 let a jako kdyby šly šlapat chodník. Jedna z nich má tlusté nohy, ale sukni sotva pod zadek, druhá má mini sukni z džínoviny s nápisy, že je sexy, průhledné tílko z černé krajky, na nohou zářivě zelené žabky.

bar Fuego

Společně jsme šli do baru Fuego a v devět hodin začala lekce salsy. Už mne to tentokrát tolik nebavilo, bylo to zase to samé co předchozí dva týdny. Byla ale malá změna, a to že nás Davie učil tančit v párech, tak jsem tančila s Janou, měla jsem dělat muže, ale moc nám to nešlo. Ke konci přišla Maren, ale tančila s námi už jen závěrečný tanec Béža Béža. Po salse jsme v baru ještě chvíli zůstali, povídali si a ve třičtvrtě na jedenáct šli domů, protože jsme byli utahaní z výletu a z toho dusna co tu stále panuje. Spaly jsme s Aki opět při otevřeném okně a dveřích do chodby a jen ve spodním prádle. Vypadá to, že se na Maltu opět vrátilo léto :-)

 

18. den, úterý 12.10.2004 - zážitek s Malťanem

Ráno je opět zataženo, dusno a vlhko, dokonce trochu sprchlo. Je to horší než kdyby pralo slunce. Prý tohle počasí způsobuje horký vítr vanoucí ze Sahary, který se nad Maltou střetává s dešťovými mraky z Itálie.

Do školy jsme tentokrát s Aki přišly včas. Do třídy k nám přestoupil Němec Dirk, který tu už byl asi před čtrnácti dny, ale byl lepší než my, tak ho Luis poslal do vyššího kurzu. Zároveň odešla Němka Anne, Luis říkal, že naopak do nižšího kurzu. Probírali jsme s Luisem celou hodinu charakteristiky lidí. Byla jsem ve dvojici s Dirkem, ale v článku bylo spoustu nových slovíček, tak jsem mu moc nerozuměla. O přestávce jsem si šla na net přečíst maily a na druhou hodinu už nepřišla ani Janine. Pravděpodobně odešla do kurzu za Anne, protože se spolu kamarádí. Probírali jsme s Luisem výhody života ve městě a na venkově a pouštěl nám rozhovory z kazeťáku.

V poledne jsem se sešla na terase s Lucií, vyprávěla jak je otrávená z angliny a že nepůjde odpoledne na vyučování. Na konverzaci s Marthese jsme konverzovali o módě a dělali test. Po hodině jsem šla na net, napsala maily a chvíli jsem se bavila s Ronniem a Němkou Martinou. Vyprávěla mi, že bydlí v Pembroke, ale chce se přestěhovat do jiné rodiny blíž škole. Nabídla jsem jí, že ji seznámím s Lucií, která bydlí také v Pembroke. Stavila se tam ještě Jana, tak jsem na ni chvíli čekala a ve čtyři hodiny jsme šly spolu domů. Cestou jsme potkaly Aki, která šla také do Hybernie, tak se Jana přidala k ní.

Já si doma sbalila pár věcí a šla jsem na pláž, protože počasí se docela vybralo a začalo svítit sluníčko. Byla jsem tam nakonec sama, nikdo jiný nedorazil. Tak jsem si četla, zaplavala si a opalovala se. Když jsem tam byla asi hodinu, tak na mě z chodníku nad pláží začal volal nějaký chlápek. Nevšímala jsem si ho a myslela si, že dá pokoj a půjde si po svých, ale neodradilo ho to, naopak šel ke mně dolů na pláž, představil se a začal mi vyprávět, že pracuje jako manažer v hotelu, který leží naproti přes zátoku a že mě vídává z okna chodit večer do Pacevillu. To jsem mu moc nebaštila, ale představa, že by mě mohl někdo sledovat zrovna dvakrát příjemná taky nebyla. Začal pak filozofovat o životě, o smyslu bytí a o astrologii! Napovídal toho hrozně moc, bylo mu dobře rozumět a asi dvakrát navrhl, že si chce dát schůzku. Na to jsem mu řekla, že to nejde, protože jsem tu s přítelem a že už je hodně hodin a musím už jít domů. Nebyl nijak divný nebo nesympatický, ale člověk nikdy neví co je to zač. Šel kus cesty se mnou, tak jsem se s ním rozloučila a šla do prvního obchodu, který na promenádě byl. Koupila jsem si tam pohledy, pak jsem zahnula do ulice mířící k Hibernii a přes dvě další ulice jsem se oklikou vrátila zpátky k obchodu, který je na horním konci naší ulice. Zašla jsem si dovnitř koupit pivo a vodu, schválně jsem tam zůstala delší dobu, abych se ho zbavila, kdyby mě sledoval a hlavně aby nevěděl, kde bydlím.

Domů jsem dorazila právě na večeři, tak jsem o tom vyprávěla Johnovi, tvářil se ustaraně a několikrát mi během večera opakoval, ať si dám pozor a s nikým nikam nechodím. K večeři byly těstoviny se smetanovou omáčkou a lososem, salát a zmrzlina.

Aki mi nahoře v pokoji vyprávěla, že ji taky zvalo plno kluků někam do baru a podobně. Prý si ji vždycky vyhlídli na pláži. Šla jsem do sprchy, Aki mi vypálila CD s jejími fotkami z Malty a povídaly jsme. Rozdělala jsem to pivo, co jsem si koupila, tak jsme ho společně vypily a snědly celou čokoládu z mých zásob. Aki se šla učit, já psala deník a vyprala nějaké oblečení. Ale jak je pořád vlhko, tak to strašně špatně schne. Nakonec jsem si vzala příklad z Aki a do půlnoci se učila a vypisovala si všechna nová slovíčka na charakteristiku člověka, která jsme probírali dnes na hodině s Luisem.

 

19. den, středa 13.10.2004 - večerní párty na pláži

V noci bylo už trochu chladněji, tak se nám lépe spalo. Ale ráno bylo opět zataženo a dusno. Isabelle nám šla po snídani převlékat postele, tak jsem jí trochu pomohla, zatímco jsem čekala, až se Aki vypraví. Cestou do školy jsme potkaly Ronnieho a Japonce Keishiho, tak jsme šli společně.

Luis dnes nepřišel do školy, tak jsme místo něj měli Johna, ale vůbec mi nesedl. Bylo mu špatně rozumět, mluvil rychle, ale potichu a hrozně huhňal. Snažil se být vtipný, ale nikdo ze třídy se moc nesmál, to jen John si myslel, že je vtipný. Jeho výuka probíhala tak, že nám rozdal noviny, měli jsme si vybrat jakýkoliv článek, zestručnit ho a svými slovy ho vyprávět ostatním lidem ve třídě. Seděla jsem s Rayem a vybrali jsme si docela zajímavý článek o nějakém architektovi, který dostal cenu za super moderní a elegantní hotel v Tunisku. Na první pohled to vypadalo jednoduše, ale bylo tam plno technických výrazů a nových slovíček, tak jsme se do toho docela zamotali. Strávili jsme nad tím celou první hodinu, dělali jsme si i poznámky, ale jak jsem pozorovala, tak jsme byli jediní, ostatní si mezi sebou povídali a na zadaný úkol kašlali :-)

O přestávce jsem se na chvíli sešla s Lucií a šla jsem si na net přečíst maily. Druhou hodinu jsme už konečně dostali prostor vyprávět ten zadaný článek, ale stejně nám do toho John pořád skákal. Vůbec mi nesedl, dnešní lekce s ním nestály za nic. Jsem ráda, že to bylo jen pro dnešek a zítra už budeme mít opět Luise. V poledne jsem se sešla s Lucií. Máme na terase nový zahradní nábytek, bílé plastové židle a stolky vyměnili za zelené, vypadá to pěkně. Povídaly jsme si a Lucie mi řekla, že už na odpolední vyučování chodit nebude, snědla si jen sendvič a šla domů. Tak jsem si chvíli povídala s Němkou Martinou a vypůjčila jsem si v recepci knížku o Marylin Monroe.

Odpoledne jsme s Marthese vyplňovaly testy s různými otázkami, měli jsme hádat jakou má kdo z nás povahu a co má a nemá rád. Yuki a Megumi dnes nepřišly, byli jsme tam jen tři - já, Němka Ina a Japonec Keishi. Po hodině jsem šla na net, nechtěla jsem tam být dnes moc dlouho, ale nakonec jsem stejně odcházela až po půl čtvrté. Rozloučila jsem se ještě s Turkem Bushim, který dnes odlétá. Už nás tu z naší skupiny moc nezůstalo...

Cestou domů jsem nafotila několik snímků ulic, kterými chodíme s Aki do školy a vyfotila jsem i pár zajímavých staveb. Domů jsem přišla po čtvrté hodině a měla jsem hrozný hlad. Chtěla jsem si dát k jídlu chleba, ale byl tak tvrdý, že už se nedal jíst, tak jsem musela vzít za vděk sladkými muffinami. Bylo zataženo, tak jsem místo na pláž vyrazila na procházku po promenádě. Šla jsem až do Balluta Bay a cestou nafotila opět nějaké fotky. Vrátila jsem se stejnou cestou zpátky a šla se podívat na pláž. Nikdo známý tam nebyl, tak jsem tam chvíli poseděla sama a četla si knížku, ale bylo stále zataženo, moře rozbouřené a velké vlny někdy dostříkly až ke mě, tak jsem se v půl šesté vrátila domů.

Aki byla už doma, zrovna končila s praním, tak jsem se šla vysprchovat a psala jsem deník. K večeři dnes byla ryba a brambory s mrkví, salát a jako zákusek sušenky s maltským kořením. Po večeři jsme se s Aki chvíli učily, ale skončily jsme opět u povídání, tentokrát o tom jak se v našich zemích slaví Vánoce a Nový rok. Před půl devátou jsme se šly obléknout, protože se docela ochladilo - poprvé za celou dobu jsem si oblékla kalhoty a mikinu a na nohy botasky. Šly jsme s Aki ke kostelu v Balluta Bay, kde jsme měly sraz s Janou, Marcelou a Pavolem, ale víc než 20 minut jsme na ně čekaly. Přinesli láhev vína a plastové kelímky a že půjdeme na pláž pít. My s Aki jsme s tím nepočítaly, žádnou láhev jsme neměly, tak jsme se chtěly stavit v nějakém obchodě, ale všechny už měly zavřeno. Nakonec jsme se s Pavolem po cestě k pláži zastavili v jednom fast-foodu a chtěli koupit víno tam. Moc velký výběr tam neměli, jen samá drahá vína, nejlevněji vyšlo bílé Chardonnay za 4 libry, tak jsme se na jednu láhev složili a koupili ji. Šli jsme podél pláže až dozadu za park, kde byly vybetonované velké plochy mezi skalami. Pavol tam rozložil deku abychom si na ni mohly sednout, pili jsme víno a povídali. Chardonnay bylo výborné, jen by se hodilo pít ho ze skleniček a ne teplé z plastových kelímků :-) Opodál na skále seděl rybář, tak jsme ho požádali, aby nás vyfotil a pak jsme si z něj dělali legraci, že nemůže nic chytit, když se tam pořád smějeme. Pořád byly vysoké vlny, ale seděli jsme daleko, tak k nám nedostříkly.

párty na pláži

Pak už jsme neměli co pít a bylo nám chladno i v mikinách, tak jsme se v půl jedenácté sebrali a šli domů. S Aki jsme tentokrát už ani nepovídaly před spaním, šly jsme rovnou spát.

 

20.den, čtvrtek 14.10.2004 - v kině

Ráno jsem měla hlad, tak jsem si k snídani dala tři tousty místo obvyklých dvou. Aki opět nestíhala vypravit se a pak šla ještě cestou do školy měnit do banky peníze. Zatímco jsem na ni čekala, šla kolem Zuzana, tak se mnou čekala na Aki a povídaly jsme. Šly jsme se podívat vedle do trafiky, Zuzana si tam koupila Timesy a já pohled. Do školy jsme přišly pěkně pozdě, skoro až v devět hodin.

Dnes už jsme měli opět Luise, tak jsem byla ráda. Ptal se mne v úterý, jestli chci jít příští týden do vyšší skupiny, odpověděla jsem mu, že si to rozmyslím, ale po včerejší zkušenosti s Johnem jsem dnes Luisovi řekla, že chci zůstat i příští týden v jeho skupině. Nechci měnit na poslední týden skupinu, když jsem tu spokojená. Opouští nás Ray, který večer odlétá. Dnes jsme s Luisem probírali charakteristiku postav lidí, jak vypadají, co mají na sobě a pak jsme měli napsat na papír popisy známých osobností a ve skupině hádat, kdo to je.

O přestávce jsem šla na net, chvíli jsem povídala s Janou a pak nám Lucie donesla odhlašovací lístek. Musíme na něm vyplnit datum a čas odletu a podle toho pro nás přijede tranzit, který nás poveze na letiště. Hrozně to tu utíká, je to neuvěřitelné, že už příští týden budeme odlétat! Je mi z toho trochu smutno, ale nedá se nic dělat, všechno jednou končí a proto si tu musím ten poslední týden ještě pořádně užít! :-)

Druhou hodinu jsme s Luisem probírali podmiňovací způsob. V poledne jsem se sešla s Lucií na terase, daly jsme si sendvič a domluvily se, že odpoledne se sejdeme na pláži. Já šla na odpolední konverzaci s Marthese, dnes pro změnu nepřišel Japonec Keishi. Místo něj ale zas přišla Maďarka Petra a Němka Martina. Koukám, že si sem lidi chodí jak chtějí, jediný kdo chodí pravidelně jsem já a Ina. Probíraly jsme s Marthese různé typy otázek a konverzovaly.

Po hodině jsem šla na net, ale napsala jsem jen pár mailů, protože je hezky a chci si ještě užít sluníčka a moře. A protože už je polovina října, tak slunce zapadá už v šest hodin a to už je pak na pláži chladno.

Šla jsem se tedy domů převléknout do plavek a vyrazila na pláž. Lucie už na mě čekala, tak jsem si k ní rozložila ručník a povídaly jsme. Nekoupaly jsme se, protože byly velké vlny a moře bylo špinavé. Přišel i Ronnie a chvíli s námi pobyl, ale brzy se sebral a že jde do hostelu na pokoj spát. Chvíli po Ronnieho odchodu přišla Aki, ale byla tam s námi sotva hodinu a najednou se začaly z moře zvedat velké vlny, které dosahovaly až téměř k nám, tak jsme si sbalily věci a šly pryč.

pláž ve Sliemně - naproti Paceville

Aki šla s Lucií na dort do kavárny, já si sedla na lavičku v parku nad pláží a četla jsem si tu knížku, kterou jsem si půjčila včera ze školní knihovny. O kus dál na lavičce jsem zahlédla sedět Němku Jutu, která odešla minulý týdne z Luisovy třídy. Za mnou přišel opět nějaký chlápek a chtěl se bavit, ale odpovídala jsem mu dost neochotně, tak se mne už pak jen zeptal jestli chci být sama a když jsem mu řekla že jo, tak se sebral a odešel.

Před šestou hodinou jsem šla domů, vysprchovala se a v 18:30 byla večeře. John upekl pizzu, k ní byl salát a jako dezert hroznové víno. Po večeři jsme se šly s Aki připravit na večer, protože jdeme do kina. Původně jsme měly vyrazit v 19:15, protože jsme se měly v 19:45 sejít s Lucií v Pacevillu před Burger Kingem, ale Aki hrozně dlouho trvalo, než se vypravila, takže jsme nakonec vyrazily až v 19:35. Vzápětí přišla smska od Lucie, že jí není dobře a nepřijde.

Šly jsme tedy s Aki samy, abychom tam byly na osmou hodinu. Moře pod promenádou bylo hrozně rozbouřené, valily se ohromné vlny, které stříkaly až na chodník na promenádě, který je pět metrů vysoko nad hladinou moře!

Před kinem jsme ale zjistily, že hrají až od 20:55, tak jsme si koupily lístky - jeden stál 2,70 libry a šly na zmrzlinu. Daly jsme si ji v kavárně naproti baru Fuego a sedly si s ní na židličky u stolků na ulici. Po půl deváté jsme se vrátily ke kinu a chtěly jít čekat dovnitř. Byla to pěkná moderní budova s prosklenými stěnami a klimatizací, ale uvaděč nás poslal do budovy přes ulici, že náš film se hraje tam. Byly jsme docela zklamané, druhá budova byla stará a ošuntělá, ale uvnitř to vypadalo podobně jako u nás v multikině - pohodlná čalouněná křesla, na opěradle držák na Coca-Colu. Tím to ale končilo - po zemi byl bordel, plno papírků, popcornu, no přesně jak to člověk zná z amerických filmů. Zabraly jsme si s Aki prostřední sedadla v horní řadě, abychom dobře viděly. Nějaká paní tam ztratila klíč od hotelového pokoje, tak jsme jí ho pomáhaly hledat, ale bohužel jsme ho nenašly.

Zatímco jsme čekaly než začnou hrát, tak jsme poslouchaly rádio, které tam pouštěli do reproduktorů. Bylo mu špatně rozumět, protože hrozně chrčelo a měly jsme docela obavy, aby takovýhle zvuk neměl i film, to bych mu asi moc nerozuměla. Naštěstí se to pak zlepšilo. Kino bylo téměř prázdné, celkem nás tam bylo sotva 10 lidí! Film měl začít ve 20:55, ale hrát začali až ve 21:15. Před filmem ještě běžel asi desetiminutový blok reklam na všechno možné, od kosmetiky přes auta a pojištění, no jako v televizi. Pak následovaly reklamy na nové filmy a teprve potom samotný film. Jmenoval Terminal, hrál tam Tom Hanks a Catherine Zetta Jones a celý děj se odehrával na letišti. Nebylo to špatné, ale podruhé bych ho vidět nemusela, navíc jsem některým věcem moc nerozuměla, protože mluvili americkou angličtinou a hodně rychle. Paradox byl, že tam občas mluvili rusky a tomu jsem rozuměla výborně :-) Zhruba v polovině filmu najednou přestali hrát, rozsvítilo se světlo a byla dvacetiminutová přestávka, aby si lidé mohli jít doplnit zásoby Coca Coly a popcornu.

Film skončil po půl dvanácté, ale než jsme se s Aki dostaly domů a do postele, tak byla jedna hodina.

 

21. den, pátek 15.10.2004 - Japonská párty

V noci pršelo a ráno bylo stále zataženo a chladno, tak jsem si oblékla džíny a bundu, ale už cestou do školy se začalo oteplovat a bylo mi v dlouhých kalhotách dost teplo. Na křižovatce jsme s Aki potkaly Marcelu s Pavolem, ale bez Jany, tak jsme se ptaly, kde ji mají a Marcela nám začala vyprávět, co se jim včera přihodilo. Šly se s Janou podívat na molo v Aquacentru a z ničeho nic přišla velká vlna a smetla je do moře! Když se jim podařilo dostat se na břeh, tak jim lidi museli zavolat sanitku, protože holky byly hodně potlučené. Marcela má ošklivě naražené koleno a sešitou nohu, Jana je prý potlučená ještě víc, tak dnes zůstala v hostelu, protože nemůže moc chodit. Marcela povídala, že strávily s Janou v nemocnici skoro pět hodin, personál nemocnice byl neochotný a nechtěl se s nimi moc zabývat, prý jim ty rány nechtěli ani pořádně vyčistit a hned by je sešívali a nakonec jim nechtěli ani dát zpět do hotelu sanitku, prý si mají vzít taxíka. Podle toho jak to vyprávěla, tak to byla docela síla! Je pravda, že včera byly vlny opravdu hodně vysoké a dost nebezpečné.

Ve škole jsme první hodinu probírali číslovky a dělali různé telefonické rozhovory. Seděla jsem se Slovákem Martinem, bylo mu dobře rozumět a byla s ním legrace. O přestávce jsem se sešla s Lucií, Marcelou a Pavolem a společně jsme vyplnili odjezdové lístky, které jsme včera dostali. Odevzdaly jsme je v recepci, šli si sednout na terasu venku před školou a povídali. Marcela líčila Lucii, jak se včera s Janou málem utopily v moři. Po přestávce jsme s Luisem probírali ještě pár témat ke konverzaci, ale Luis mne posadil k Thomasovi a ten má hrozný německý přízvuk, mluví potichu a do toho žvejká, tak mu je strašně špatně rozumět. Na závěr hodiny s námi Luis probral ještě gramatiku.

V poledne jsme se sešly s Lucií a Aki na terase a domlouvaly dnešní večer. Jsme pozvané do Hibernie na terasu, kde se koná Japonská párty. Při odpolední konverzaci jsme s Marthese hovořily na téma pláž. Na konci hodiny se s námi rozloučily Němka Ina a Maďarka Petra. Po hodině jsem šla na net, přišla se se mnou rozloučit jedna Švýcarka, která o víkendu odjíždí a pak už jsem tam zbyla sama, tak jsem rychle dopsala maily a ve tři hodiny šla taky domů.

Počasí se přes den vybralo, svítí slunce, tak jsem bundu dala do batohu, ale stejně mi je vedro v džínách. Šla jsem do supermarketu u promenády, kde jsem nakoupila nějaké jídlo na víkend, láhev vína a několik plechovek piva. Měla jsem toho dvě plné tašky a batoh a táhla jsem se s celým nákupem pěšky přes půl města téměř dvacet minut domů.

Tam jsem se nezdržovala vybalováním, nechala jsem to na později, rovnou jsem se převlékla do plavek a šla na pláž. Vyhlížela jsem Marcelu, protože říkala, že tam bude, ale nikde jsem ji neviděla, tak jsem si lehla zas na mé obvyklé místo. Šla jsem si zaplavat a četla si knížku. O půl šesté přišla Marcela, říkala, že byla o kus dál a tak jsem ji asi neviděla. Šla si zaplavat, já jí dala mast na koleno a chvíli jsme povídaly. Já se pak sbalila a šla se domů se vysprchovat, protože dnes byla večeře už v šest hodin. John nám připravil zeleninový talíř s vajíčkem a tuňákem, abychom prý nebyly přejedené na Japonské párty.

Před půl sedmou vyrážíme s Aki do Balluta Bay, kde je před kostelem sraz všech lidí pozvaných do Hibernie na Japonskou párty, kteří ale nebydlí v hostelu. Přichází Švýcarka, která se se mnou odpoledne loučila a s ní Ruska. Machruje, že si nechala udělat piercing, že doma by jí to matka nepovolila. Přichází ještě Zuzana a Lucie a společně jdeme do Hibernie. Aki jede s ostatními výtahem rovnou na střechu, kde je terasa, já ale vystupuji dřív a vyzvedávám na pokoji Marcelu. Společně jdeme navštívit Janu, která je s holkami Japonkami zabraná do přípravy sushi.

Jdeme tedy s Marcelou na terasu, kde už je plno lidí. Párty pořádá Japonec Keishi, který si z Malty oskočil do Japonska na pohovor s budoucím zaměstnavatelem a přivezl plný kufr japonských potravin. Holky Japonky z toho pak navařily jídlo na dnešní párty a každý pozvaný přispěl jednou librou. Sešlo se nás asi okolo třiceti lidí, ze školy i mimo školu. Na uvítanou se podává saké, které mi připomíná víno s příchutí nějaké lihoviny a je dost silné - 22%. Následuje polévka z misa, mořských řas a zelných listů. Další jídlo je v pevném stavu, každý dostáváme čínské hůlky a Japonci nás učí jak se jimi jí. Je to japonská párty, tak musíme jíst hůlkami, není to tak složité, jak se zdá :-) Ochutnávám sushi, tenkou vajíčkovou omeletu, sladké rýžové koule plněné meruňkami a umeboši. Jsou tu i malé sladké sušenky, k pití pak saké, japonské pivo a studený pšeničný čaj. Je tu spousta lidí ze školy, přišla taky Maren se sestrou Verenou, tak všichni povídáme, popíjíme a pojídáme dobroty.

Japonská párty
Japonská párty
Japonská párty

Před desátou hodinou začali lidé pomalu odcházet, protože terasa se v deset hodin zavírá a tak byla párty u konce. Poděkovala jsem Keishimu za pozvání a pomohla Japoncům se sklízením. Aki jim šla pomoci umývat nádobí, já šla s Marcelou k ní do pokoje a povídaly jsme si. Pro mne se pak zastavila Aki a po jedenácté hodině jsme dorazily domů. Šly jsme hned spát, protože jsme byly unavené.

 

22. den, sobota 16.10.2004 - Bugibba, římské lázně, pláže Ghajn Tuffieha a Golden Beach

Aki vstávala už v šest hodin, já až o půl osmé. Byla jsem u snídaně jen s Johnem, ale pak mu přijel malíř natírat přední stranu domu, která vede do ulice, tak jsem dosnídala sama.

Před půl devátou jsem vyrazila do Balluta Bay na autobusovou zastávku, kde jsem se měla sejít s Pavolem. Včera se s námi domlouval, že s námi pojede na západ ostrova, ale po Japonské párty šel ještě do Pacevillu a pravděpodobně se tam asi opil a ráno vyspával (nakonec to tak doopravdy bylo :-). Když Pavol stále nešel, tak jsem čekání vzdala a do autobusu v 8:45 nastoupila sama. Lístek stál 40 centů a v Pembroke přistoupila Lucie. V Bugibbě jsme se chtěly jít podívat na saliny, které leží v zátoce Salina Bay a už od středověku se zde získává sůl z mořské vody. Saliny jsme viděly už cestou z autobusu a žádná sůl v nich nebyla, byly nedávno napuštěné mořskou vodou, tak jsme jejich návštěvu vypustily.

Vystupujeme v Bugibbě na nějaké zastávce, ani přesně nevíme, kde jsme a míříme na tu stranu, kde si myslíme, že by mohl být přístav. Jdeme několika ulicemi a po chvíli opravdu přicházíme do přístavu v zátoce St. Paul´s Bay, který leží pod promenádou a vede k němu kamenné schodiště. U vjezdu do přístavu jsou vidět dva ostrovy St. Paul´s Islands, kde stojí 12 m vysoká socha apoštola Pavla. Podle zdejší legendy zde ztroskotal a vstoupil na maltskou půdu v roce 59 po Kristu.

Bugibba - zátoka Sv. Pavla
Bugibba - ostrov Sv. Pavla
Bugibba - promenáda

To je ale asi tak vše, co je tu k vidění. Přemýšlíme co dál, nakonec se rozhodujeme, že se půjdeme projít kousek po pobřežní promenádě směrem do města, které leží napravo od přístavu. Je tu hodně obchůdků se suvenýry, pár jich procházíme a v jednom kupuji krabičku maltského nugátu. Není to ale nugát tak jak ho známe u nás, tyhle bonbóny jsou spíš podobné tureckému medu, jsou dvoubarevné a mají v sobě oříšky. V zahradě jedné restaurace si fotím nádherný vzrostlý fíkus, právě ho zalévá nějaký černoch, směje se a volá na nás, že můžeme přijít dovnitř.

Bugibba - fíkus v restauraci

Je ještě brzy a město se teprve probouzí. Obchody nás už nebaví, tak se pomalu vracíme zpět do centra města, kde tušíme, že je hlavní silnice a autobusová zastávka.

Čekáme jen pět minut, před půl jedenáctou přijíždí autobus, kterým jedeme do Ghajn Tuffiehy, kde se nachází údajně jedna z nejkrásnějších a nejdelších pláží na ostrově - Golden Beach a přímo nad pláží stojí hotel. Zde se také máme sejít odpoledne se Zuzanou. Ještě předtím, než začne polední žár a ulehneme na pláž, chceme navštívit římské lázně, které podle mapy leží nedaleko. Vracíme se tedy po silnici asi kilometr zpět ve směru, kterým jsme přijely, ale nikde není žádné značení. Přicházíme na útes, který odděluje Golden Bay od další zátoky Ghajn Tuffieha Bay, kde leží stejnojmenná pláž. Vypadá mnohem hezčí než údajně nejhezčí pláž Golden Beach a hlavně je tu daleko méně lidí. Na útesu stojí kiosek s nanuky a nápoji, tak se ptáme prodavače, jestli neví, kudy se jde k římským lázním, ale je zmatený, popletl si lázně s římskou vilou a posílal nás do Mdiny! Ukazuji mu na mapě, kde ty lázně jsou, tak pak zavolal na nějakou slečnu a ta nám řekla, že musíme dojít na hlavní silnici, tam se dát doprava a po 300 metrech to najdeme.

Tak vyrážíme, na křižovatku je to asi kilometr a tam zahýbáme doprava. Silnice je naštěstí dost široká, auta navíc jezdí prostředkem, tak se nám nemusí moc vyhýbat a není to zde tolik nebezpečné jako na jiných silnicích na ostrově. Když jsme ušly oněch 300 metrů a lázně stále nikde, tak jsme si řekly, že dojdeme ještě za jednu zatáčku, ale tam opět byly jen políčka a kamenné zídky, tak tedy ještě za jednu zatáčku a tam jsme uviděly pravidelný betonový plot, za kterým jsme si myslely, že by ty lázně mohly už konečně být. Za chvíli jsme uviděly i ukazatel, lázně opravdu byly za tím plotem. Ale to, co jsme viděly, nás silně zklamalo9 Mají to být jediné dosud objevené lázně na Maltě. V průvodci to vychválili, kdoví co tu není, ale ve skutečnosti lázně tvoří dvě kamenné budovy, pár nízkých stavbiček a několik bazénků. Všechno bylo za plotem z pletiva, vchod byl uzamčen a nikdo tam neprodával vstupenky. Stejně by to ani za to nestálo. Já jsem si lázně alespoň obešla kolem plotu, když už jsme se sem trmácely tak daleko, Lucii to nestálo za tu námahu, tak na mě čekala na silnici.

Římské lázně
Římské lázně
Římské lázně

Stejnou cestou se vracíme zpět, slunce pere do tmavé silnice, blíží se poledne a je přes 30 C. Lucie si v kiosku se zmateným prodavačem kupuje vodu a rozhodujeme se, že se půjdeme koupat na hezčí a nepřelidněnou pláž Ghajn Tuffieha, která je dlouhá asi 200 metrů. Z útesu sestupujeme po schodech do zátoky a na pláž. Je tu jemný písek a hrozně se lepí na celé tělo, ale je tu báječný klid. Zátoka je z obou stran sevřená útesy, voda krásně teplá, průzračná a je tu mělčina. Plavat se dá ale jen když se jde dál do moře, jinak drhnu koleny o dno. Jsou tu mírné vlny a krásně nadnášejí, je to prostě báječný. Strávily jsme tam celé odpoledne sluněním, koupáním a povídáním.

zátoka Ghajn Tuffieha
zátoka Ghajn Tuffieha
zátoka Ghajn Tuffieha

Hrozně rychle to uteklo a tak o půl čtvrté balíme věci a vyrážíme ještě na druhou stranu zátoky, kde se tyčí tmavě šedý útes. Po pěšině, která je dost prudká šplháme až na vrchol. Otevírá se nám nádherný výhled na další zátoku - Gnejna Bay, s malým pruhem pláže. Přímo do moře prudce spadají šedé skály, které vypadají jako ze sopečné lávy a ostře kontrastují s oranžovým pískem pláže a modrým mořem. Na vrcholku útesu, kde stojíme, se tyčí další zvětralá skála a okolo azurové moře, no nádhera! Napravo od útesu, nad zátokou Golden Bay a dál se tyčí další útesy, které slunce zbarvuje nádhernou oranžově zlatou barvu.

zátoka Gnejna
výběžek oddělující zátoky Gnejna a Ghajn Tuffieha
vrchol skály u zátoky Ghajn Tuffieha
skály spadající k zátoce Gnejna

Jsme tím pohledem s Lucií doslova unešeny, ale čas nás tlačí a musíme se vydat zpět ke Golden Beach, kde je zastávka autobusu. Strmou pěšinou se vracíme k pláži Ghajn Tuffieha, obcházíme ji a po schodech stoupáme na útes oddělující zátoku Ghajn Tuffieha od zátoky Golden Bay. Po stejné silnici, kterou jsme šly dopoledne se vracíme zpět. Cestou potkáváme běžící lidi různého stáří v dresech, vypadá to, že běží nějaký závod. Někteří z nich jsou už staří, to v tom vedru musí mít tedy dost!

Když jsme dorazily na údajně nejkrásnější pláž ostrova Golden Beach, tak jsme byly silně zklamané. Byly tam davy lidí, z restaurace hrála hlasitá hudba a moře bylo špinavé. Ke všemu se na severním břehu staví hotel, tak kdoví jak to zde bude vypadat za rok. Hledaly jsme Zuzanu nebo Pavola, ale nikde jsme neviděly ani jednoho z nich, tak jsme si našly na přeplněné pláži místečko a asi půl hodiny odpočívaly. Do moře jsme už nešly, protože v něm plavaly odpadky. Před pátou hodinou jsme si sbalily věci a šly čekat na autobus.

Ten přijel asi za čtvrt hodiny a doslova nás šokoval, protože přijel úplně nový a moderní autobus, jaký jsme viděly naposledy na letišti! Na zastávce s námi čekalo plno lidí, tak se všichni cpali do autobusu, ale Lucie se dostala dopředu dříve než oni a tak zabrala místa k sezení. Vyjeli jsme v 17:15 a ulička v autobuse byla přeplněná stojícími lidmi. Řidič tedy na zastávkách, kde nikdo nevystupoval, jednoduše vůbec nezastavil a nechal tam lidi čekat na další autobus. Jestli tedy nějaký vůbec ještě jel, protože už je po sezóně a takhle pozdě odpoledne už jezdí většinou poslední autobusy.

Lucie vystoupila v Pembroke a ke mně si přisedl nějaký kluk, chtěl se bavit, říkal že je z Lybie a že hraje v nějakém fotbalovém mužstvu. Vůbec nevěděl, kde leží Česko. Vyzvídal, jestli se chodím bavit do Pacevillu a St.Julians, tak jsem mu řekla že ne. Hrozně mu smrdělo z pusy a autobus jel jako naschvál hrozně pomalu, pořád byla na semaforech červená a museli jsme čekat na křižovatkách, protože byl velký provoz a vznikaly zácpy. Lybijec byl zvědavý, kde bydlím, tak jsem mu namluvila, že v St. Julians, ale nestačilo mu to, pořád mě někam zval, tak jsem mu řekla, že jsem tu s přítelem a že na mě už čeká a bude mi asi volat, protože autobus má zpoždění. Byl viditelně zklamaný, ale já naopak ráda, protože mám dobrou taktiku, jak se přátelsky zbavit těchhle baličů :-) Lybijec k mé radosti vystoupil v St.Juliansu a dál už jsem jela sama.

Doma jsem šla do sprchy, abych ze sebe smyla písek z pláže, vyprala jsem plavky a nějaké prádlo. Už je to snad poslední praní tady, ostatní oblečení by mi mělo vystačit do konce pobytu. Po večeři jsem psala deník a rozdělala si k tomu pivo Veltins, bylo docela dobré a hořké, akorát bylo teplé. V jedenáct hodin jsme šly s Aki spát.

 

23. den, neděle 17.10.2004 - trh ve Vallettě

Ráno jsme s Aki vstaly jako obvykle a v osm hodin šly na snídani. Sbalily jsme si věci na dnešní výlet do Valletty na trh a do Vittoriosy a o půl deváté šly na zastávku. Lucie nám mávala z autobusu, tak jsme do něj přistoupily a společně jely do Valletty, kam jsme přijely v 8:50, ale další půlhodinu jsme čekaly na ostatní. Přichází Zuzana, Marcela, Pavol, Japonky Megumi a Satoko a společně jsme vyrážíme na trh vedle autobusového nádraží.

Je tu plno stánků se vším možným, jako minule - od potravin, drogerie, květin, přes knihy, šperky, suvenýry, elektroniku, až po oblečení, boty, kabelky a tak dále. Nejdříve celý trh jen procházíme, abychom zjistili, co kde mají a za kolik, a teprve potom nakupujeme dárky. Já koupila dětské tričko s pirátem, dva teploměry s motivem Malty, utěrky a zástěru s motivem Malty, přívěsek na krk ve tvaru slunce, růžovou kabelku a pásky z bavlny s perletí. Potkala jsem tam Maren s Verenou, které taky nakupovaly dárky. Trh se koná na volné ploše a s blížícím se polednem začíná hrozně prát slunce, takže jsme z toho chození po dvou hodinách docela vyřízený. Zuzana s Lucií se ale nakonec rozhodují, že projdou trh ještě jednou! My s Marcelou, Aki a Pavolem třetí kolo vzdáváme a čekáme na ně u fontány, kde je stín od soch tritonů a chladněji od stříkající vody. Čekají tu už Megumi se Satoko a přichází ještě Yuki.

Valletta - u fontány Tritonů

Když dorazila Lucie se Zuzanou, tak se vydáváme do Valletty hledat vyhlášenou kavárnu Caffé Cordina. Víme, že má být na Republic Street, která je dlouhá přes 1 km, ale netušíme kde přesně leží, tak koukáme po všech obchodech a výlohách a nakonec cukrárnu objevujeme na náměstí Republic Square poblíž Velmistrovského paláce. Caffé Cordina je nejrenomovanější kavárna ve Vallettě, založená už v roce 1837 v přízemí někdejší finanční správy rytířského řádu. Interiér je nádherný - klenutý strop a stěny zdobí fresková výzdoba se zlatým štukováním od maltského malíře Giuseppe Caliho, stěny jsou navíc obloženy množstvím zrcadel. Uprostřed velké místnosti se nachází dlouhý pult, kde se mele káva a připravují nápoje, po pravé straně stojí kavárenské stolky se židlemi, po levé straně pult s velkým výběrem krásně nazdobených zákusků. Nad vchodem visí ohromný skleněný lustr s ozdobami ve tvaru květů.

Caffé Cordina
Caffé Cordina
Caffé Cordinaa
Interiér Caffé Cordinaa

Další stolky se slunečníky stojí před cukrárnou na náměstíčku, tak jsme si našli dva volné stolky úplně vzadu a protože nás bylo hodně, tak jsme je srazili k sobě, abychom mohli sedět pohromadě. Dala jsem si pudinkový dezert s borůvkami a piškotem v poháru a k tomu ledovou kávu. Byla namíchaná s kusy ledu, které ale nešly vylovit a byla tak ledová, že ani zmrzlina se v ní nechtěla rozpustit. V tom vedru to nebylo zrovna ideální a taky mě po ní začalo večer bolet v krku.

Caffé Cordina
Caffé Cordina

Poseděli jsme tam přes hodinu a pak se šli podívat ještě na náměstí, odkud jsme slyšeli hrát hudbu. Konala se tam zase nějaká festa, kráčeli tam lidé v historických krojích, další jeli v kočáře taženým bílými koňmi, vyhrávala živá hudba a v ulicích byly rozvěšené slavnostní prapory.

Valletta - festa Historie města
Valletta - festa Historie města
Valletta - festa Historie města
Valletta - festa Historie města

Chvíli jsme tam postáli a pokoukali a pomalu se vraceli na autobusové nádraží, kde jsme si chtěli koupit ve stánku ještě nějaké cukrovinky, ale už měli všude zavřeno. Návštěvu Vittoriosy jsme společně zavrhli, protože jsme byli uchozený z trhu a bylo i hrozné vedro. Šli jsme na autobus a jeli rovnou do Sliemy.

Vystoupili jsme všichni na zastávce proti pláži, někteří šli rovnou tam, já se šla domů převléknout a hlavně vybalit z batohu všechny ty věci, co jsem nakoupila na trhu. Pak jsem šla za ostatními na pláž, opalovali jsme se, povídali a koupali se v moři.

na pláži ve Sliemě

Postupně s blížícím se večerem všichni odcházeli, až už jsem tam zbyla jen já s Marcelou a Pavolem, které napadlo, že bychom mohli jet na nějakou opuštěnou pláž na západě ostrova. Pavol říkal, že by nachytal ryby, opekli bychom je, něco popili a přespali tam do rána. Znělo to docela dobře, ale nakonec jsem to zamítla, protože v noci je mimo město celkem chladno a nemáme ani spacáky na přespání pod širákem. Byli z toho oba trochu smutný, ale to se nedá nic dělat.

Před šestou hodinou jsme si sbalili věci a Marcela s Pavolem se mnou šli před dům, kde bydlím. Dala jsem Pavolovi omáčky od Knorru, které mi tu zbyly a kus chleba, který jsem nesnědla a asi by mi zase ztvrdl jako minulý týden. Bavili jsme se před domem a ze dveří po chvíli vykoukl John, tak jsem mu oba představila a chvíli si s námi povídal. Říkal pak, že večere bude už v 18:15, tak jsem se s Marcelou a Pavolem rozloučila, šla nahoru pro Aki a společně jsme šly večeřet. Byl řízek Cordon Bleu, bramborová kaše, salát a jako dezert zmrzlina.

Po večeři jsem se šla vysprchovat a uklidila si věci koupené na trhu. Aki mi vypálila na CD fotky z posledních dní, ale musela použít nové CD, protože to první už bylo plné a fotek bylo moc. O půl deváté jsme vyrazily do internetové kavárny v St. Julians. Zaplatily jsme si za 1 libru přístup na net v délce 75 minut a šly si sednout k počítačům do zadní části místnosti, kde bylo málo lidí a klid. Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, kde najdu v počítači CD s fotkami a jak se vkládají do mailu. Jelikož každá fotka byla velká přes 900 kB, tak potom zas dost dlouho trvalo, než se z CD nahrála do mailu a než ten mail odešel. Zabralo mi to většinu předplaceného času, takže jsem pak už stihla napsat jen jeden krátký mail. Ve čtvrt na jedenáct nás počítač s Aki odpojil.

Cestou domů jsme se chtěly zastavit ve Snoopy baru, který je nedaleko domu, kde bydlíme. Aki říkala, že tam mají sraz Japonci, ale bar byl prázdný, tak jsme šly domů. Protože jsme měly docela hlad, tak jsme spořádaly nějaké sladkosti, které mám ještě z Čech a otevřela jsem jedno teplé pivo. Aki se učila a já psala deník.

Pálí mě trochu v nose a bolí v krku, tak doufám, že z té odpolední ledové kávy nebudu nachlazená. Je půl jedné, tak půjdu spát. Aki stále dělá úkoly.

Autorská práva © 2006-2008 Míša