Míši stránky o cestování

MALTA 2004 - část 1.   |   část 2.   |   část 3.   |   část 4.

MALTA 25.9.2004 - 23.10.2004

 

24. den, pondělí 18.10.2004 - posezení v Hibernii

Ráno mě vzbudilo v šest hodin zvonění zvonů na kostele a pak už se mi nepodařilo usnout. Ptala jsem se u snídaně Aki, do kdy dělala úkoly - prý do půl třetí!

Cestou do školy jsem se chtěla stavit v bance a vyměnit si peníze, ale uvnitř byla fronta asi deseti lidí, tak jsem to vzdala, protože by to bylo na dlouhé čekání. Na hlavní křižovatce jsme potkaly Zuzanu a pak ještě Ronnieho, tak jsme šli společně. Ve škole jsme na nástěnce z nového rozpisu kurzů zjistili, že Ronnie je u mě ve třídě. Z minulého týdne tam zůstali ještě Němci Meike, Sandra a Thomas a Slovák Martin. S Thomasem jsem musela sedět ve dvojici při konverzaci, zas mu bylo špatně rozumět a ke všemu mu smrdělo z pusy.

O přestávce jsem šla na net napsat nějaké maily. Na druhou hodinu k nám přišel do třídy jen jeden nový student - Němec Jens. Luis nás proházel, tak jsem se zbavila Thomase a konverzovala s Jensem, kterému bylo daleko lépe rozumět, i když měl taky silný německý přízvuk. V poledne jsme se sešly před školou s Marcelou, Janou a Lucií a chvíli povídaly. Marcela už je po tom úrazu docela pořádku, ale má obrovský strup na kloubu na palci u nohy a jak se koupe v moři, tak jí to mokvá. Jana celý víkend ležela, viděla jsem ji až dnes ve škole, má nohy také samý strup a obrovské modřiny. Říkala, že jak je smetla ta vlna, tak v moři ztratila nové brýle!

Marcela šla na pláž a Lucie se mnou čekala, než mi začne odpolední konverzace. Jsem stále v kurzu u Marthese, ale z minulého týdne jsme tu zůstaly jen já a Němka Martina. Přišli čtyři noví lidé přes 50 let a navíc samí Němci, baví se o hodině mezi sebou německy a tak docela vyrušují.

Po vyučování jsem šla ještě na chvíli na net a pak rovnou domů, protože je krásně a chci si ještě užít moře. Přišla jsem chvíli po třetí hodině, Isabelle právě u nás v pokoji převlékala postele a měnila ručníky, tak jsme jí s Aki pomáhaly a Aki mi udělala s Isabelle společnou fotku. Když Isabelle odešla, tak jsem se převlékla a šla na pláž. Tam už byli Lucie, Jana, Pavol a Marcela, tak jsme povídali a koupali se. Pavol vylovil z moře plno prázdných ulit po mořských ježcích, byly krásné, tak jsme si je s holkami rozebraly. O půl šesté jsme si sbalili věci a šli se podívat dozadu k věži St. Julian's Tower, kde je opuštěná restaurace a stojí tam i gril. Pavol si myslel, že bychom tam zítra na oslavě mého svátku opekli nějaké maso, ale gril byl špinavý a hrozně smrděl zkaženým masem a tukem, tak jsme to zavrhli. Lucie pak šla na autobus, ostatní do Hibernie a já do obchodu koupit nějaké nealko nápoje a víno na zítřejší oslavu.

Doma jsem se vysprchovala a když přišla před půl sedmou Aki, tak jsme šly společně na večeři. Byly těstoviny s rajčatovou omáčkou a parmezánem, salát a jako dezert nám John dal halvu. Bylo to docela dobré, ale hrozně sladké. Od včerejška mám rýmu, asi z té ledové kávy, tak jsem si po večeři na chvíli lehla. Doma jsem se vysprchovala a když přišla před půl sedmou Aki, tak jsme šly společně na večeři. Byly těstoviny s rajčatovou omáčkou a parmezánem, salát a jako dezert nám John dal halvu. Bylo to docela dobré, ale hrozně sladké. Od včerejška mám rýmu, asi z té ledové kávy, tak jsem si po večeři na chvíli lehla.

Aki odešla po půl deváté na salsu do Fuega. Já s ní dnes nešla, protože tam mají puštěnou naplno klimatizaci a k té rýmě by mi to asi moc nepřidalo. Vzala jsem dvě piva a šla na návštěvu k Marcele do Hibernie. Chvíli jsme povídaly u Marcely v pokoji a pak jsme se domluvily, že se zastavíme pro Pavola. Zrovna spal a my ho nechtíc probudily, tak jsme mu řekly, že jdeme na terasu a až se probere, ať tam za námi přijde. Jely jsme s Marcelou výtahem na terasu Hibernie a za chvíli dorazil Pavol. Byli jsme tam sami, povídali a popíjeli pivo. Vlastně to byla taková ochutnávka, protože každý z nás donesl jinou značku - já Veltins, Marcela Löwenbrau, Pavol Skol a ještě zbytek vína. Byl krásný teplý večer a jak jsme smíchali ty piva s vínem, tak nám to všem docela vlezlo do hlavy. V jedenáct hodin jsme se zvedli a rozloučili ve výtahu s Marcelou. Já šla ještě s Pavolem k němu do pokoje, dal mi nějaké super silné prášky na tu moji rýmu a nachlazení a pak jsem šla taky domů. Aki už byla zpět ze salsy, chvíli jsme povídaly, já vypila ten šumivý lék od Pavola a před půlnocí jsme šly spát.

 

25. den, úterý 19.10.2004 - oslava mého svátku

Pavolův lék zabral, už je mi dnes líp. Aki ráno opět nestíhala, tak jsem na ni čekala, ale nakonec mi řekla, ať jdu napřed a dohnala mě až u policejní stanice. Cestou jsem se stavila v bance vyměnit si 50 EUR. Za bankou jsme potkaly Zuzanu, Aki jí hned řekla, že slavím večer na pláži svátek a Zuzana na to, jestli by nemohla přijít taky. Postupně jsem se během dne dozvídala, že chtějí přijít další a další lidi ze školy, kterým Aki řekla, že slavím svátek. Byla jsem z toho docela špatná, protože jsem chtěla udělat jen malou oslavu pro pár nejbližších známých, neměla jsem v úmyslu dělat párty pro celou školu. Nakonec jsem to vyřešila tak, že jsem všem řekla, že to je malá párty a každý má něco přinést.

První hodina s Luisem byla dobrá, hlavně proto, že jsem dnes neseděla s uhuhňaným Thomasem, ale s Ronniem a při konverzaci jsme si dobře popovídali. O přestávce jsem šla na net napsat maily. Druhou hodinu jsme opět konverzovali, ale Luis nám proházel dvojice a seděla jsem s Martinem. Hned se ptal, jestli může večer taky přijít. V poledne jsem se sešla na terase před školou s Lucií, popřála mi k svátku a dala mi tyčinku Twix. Daly jsme si sendvič, popovídaly a já šla po přestávce na odpolední konverzaci s Marthese. Už mě to moc nebaví, je to pořád stejný a navíc tu jsou ti čtyři starší Němci, jsou hrozně hluční a stále se mezi sebou baví německy. Naštěstí jsem konverzovala s Martinou, ale taky jí někdy špatně rozumím. Má silný německý přízvuk a používá německá slovíčka. Tak si říkám, že jsem si to odpolední vyučování neměla už na poslední týden platit a místo toho si raději užít moře, jako to udělala Lucie. No, co se dá dělat, těch pár dní už vydržím.

Po hodině jsem šla na net napsat maily. Cestou ze školy jsem potkala Megumi, říkala že jde do města, tak jsem jí nabídla, ať jde se mnou a s Lucií. Počkaly jsme tedy s Megumi u policejní stanice na Lucii a společně šly do města k přístavu. Prošly jsme všechny obchody se suvenýry podél promenády, protože jsme chtěly koupit ještě nějaké dárky domů. Já koupila hrníčky a talířky s motivem Malty a přívěsky na klíče. Megumi se s námi pak rozloučila a my s Lucií šly ještě do supermarketu, kde jsem nakoupila láhve s vínem, celozrnné rohlíky a různé sušenky a olivy na dnešní party. Měla jsem už hrozný hlad, ale Lucie ještě chtěla jít do jednoho supermarketu, tak jsem na ni čekala venku a snědla jeden suchý rohlík. Lucie pak šla na autobus a já se táhla s těmi těžkými taškami deset minut domů.

Šla jsem rovnou do sprchy a teprve potom vybalila všechny věci, které jsem nakoupila. Aki přišla chvíli před půl sedmou, tak jsme šly rovnou na večeři. John dnes připravil opečené plátky mletého masa (jako na hamburger), brambory s mrkví, salát a jako dezert byla zmrzlina. Po večeři jsem sbalila nakoupená vína a sušenky na večerní párty a psala deník.

Před osmou hodinou vyrážíme s Aki ke kostelu v Balluta Bay, kde máme sraz s ostatními. Čeká tu už Martin a ukazuje že přinesl láhev Fernetu citruse. Aki se ptá co to je, tak jí to vysvětlujeme, mimo jiné taky přidáváme, že se mu říká lak na rakve, což se později Japoncům hrozně líbilo a neřekli mu jinak. Po chvíli přichází Zuzana a za ní Maren s Verenou, gratulují mi a dostávám od nich svíčku z bambusu. Nakonec přicházejí Jana s Marcelou a Pavolem a s nimi snad půl Hibernie, samí Japonci!

Oslava mého svátku na pláži - s Maren a Verenou

Celkem nás je 18 lidí a společně jdeme přes park až dozadu k St. Julian's Tower, kde jsme byli už včera a vybrali si místo u zrušené restaurace jako vhodné k oslavě. Jsou tu tři stoly s napevno přidělanými lavicemi, tak je Pavol s Martinem sráží dohromady. Vybaluji láhve s vínem a sušenky a dávám je na stoly, ale všichni ostatní také něco donesli a tak je jídla a pití dost. Když je všechno jakž takž připravené, tak mi Pavol gratuluje a dostávám od něj pusu a Kinder vajíčko s překvapením. Po něm mi přicházejí blahopřát Marcela s Janou, nesou mi dort a v něm zapíchané hořící prskavky - je to nádherné! : Dávají mi ještě čokoládu, od Aki dostávám mini kuchařku jídel z mořských plodů a od všech dohromady gratulaci, kam každý připsal svůj vzkaz nebo blahopřání. Udělalo mi to hroznou radost:

Oslava mého svátku na pláži - dort s prskavkou od Jany, Marcely a Lucie
Oslava mého svátku na pláži
Oslava mého svátku na pláži
Oslava mého svátku na pláži - gratulace od kamarádů z Malty

Společně si připíjíme na zdraví a všichni Japonci stále fotí jak diví, volají "happy namesday", blýskají blesky, takže si připadám pomalu jak nějaká televizní hvězda: Krájím dort na malé kousky, aby na každého vyšlo a obcházím všechny lidi, aby si každý vzal.

Oslava mého svátku na pláži - krájení dortu
Oslava mého svátku na pláži - přípitek
Oslava mého svátku na pláži - ochutnávka dortu

Lucie přišla později a dostala jsem od ní ještě láhev vína, kterou jsme hned rozdělali. Popíjeli jsme, povídali, byla legrace a všichni se dobře bavili. Lucie se o půlnoci sebrala, že půjde domů, protože to má hodně daleko, tak jsem ji šla alespoň vyprovodit na začátek parku, kde je hřiště a pak jsem se vrátila za ostatními.

Oslava mého svátku na pláži
Oslava mého svátku na pláži
Oslava mého svátku na pláži - 4h ráno
Oslava mého svátku na pláži - 4h ráno

Měla jsem nejdřív obavy, že přijde tolik lidí, ale nakonec to byla báječná oslava! : Ostatní začali okolo jedné hodiny postupně odcházet, nakonec jsem tam zbyla já s Marcelou a Pavolem, kteří už se po třetí hodině taky zvedli, že půjdou domů. Já musela vzbudit Aki a Keishiho, kteří byli tak opilí, že usnuli na lavičkách! Keishi měl na sobě dokonce Aki bundu, protože mu byla zima! Byli jsme všichni dost opilí, ale přesto jsem jim říkala, že bychom to tam měli uklidit, jenže oni že ne, že tam zajdeme zítra po škole a uklidí se to potom, nebo že to uklidí někdo jiný, tak jsme tam nechali pěkný bordel. Aki mi chtěla pomoci s věcmi a nechtěně mi vylila horký vosk ze svíčky na batoh. Cestou domů jsem musela Aki podpírat, neudržela se na nohou a Keishi se hrozně motal, měla jsem obavy, jestli vůbec trefí do Hibernie. Domů jsme se s Aki dopotácely asi ve čtyři hodiny a padly rovnou do postele.

 

26. den, středa 20.10.2004 - na promenádě a v kavárně

Ráno bylo kruté, nechtělo se mi vůbec vstávat, nestihla jsem vystřízlivět a měla jsem pěknou kocovinu. Z postele jsme se s Aki vyhrabaly až v 7:45 a obě jsme byly úplně hotové. Bolela mě hlava, tak jsem si vzala Panadol, ale moc to nepomohlo. U snídaně jsme sotva mluvily a John z nás měl asi dost. Měla jsem problémy do sebe dostat i ty dva tousty! Po snídani jsme se šly s Aki trochu upravit a vyrazily do školy, ale jak jsme byly nevyspalé a unavené, tak jsme se cestou hrozně táhly a přišly na vyučování až v devět hodin.

Hodina už byla v plném proudu, tak jsem si zdrceně sedla na jediné volné místo, které bylo vedle Thomase, ale pak nás naštěstí Luis přesadil a seděla jsem s Jensem. Snažila jsem se s ním jakž takž konverzovat, ale bylo mi hrozně, nemohla jsem vůbec myslet anglicky, natož mluvit. Nemohla jsem se dočkat přestávky a Martin, který taky včera pěkně popíjel, na tom byl stejně. Říkal, že Zuzana na tom byla ještě hůř a vůbec nedorazila ráno do školy.

O přestávce jsem si vzala Ibuprofen, protože mě stále hrozně bolela hlava a sešla jsem se s Lucií a Janou. Obě byly v pohodě, nic jim nebylo, ale říkaly, že Marcela s Pavolem taky ještě nedorazili do školy. Šla jsem na chvíli na net napsat maily, ale i to bylo nadlidské úsilí. Po přestávce jsme s Luisem probírali gramatiku a slovíčka týkající se našich zranění. Vůbec mi to na hodině neutíkalo a chtělo se mi hrozně spát, tak jsem se rozhodla, že na odpolední konverzaci nepůjdu. Aspoň že mi není zle od žaludku, naopak mám pěkný hlad.

Po hodině jsem zaskočila ještě na net a pak se sešla před školou s Janou a Lucií. Po chvíli přišla i Marcela, říkala že ráno nebyla schopná vstát a tak šli s Pavolem do školy až na druhou hodinu. Vyprávěla, že v noci cestou do hostelu s Pavolem zabloudili v uličkách Sliemy, Pavol prý dělal po ulicích hrozný bordel, sedl si prý na nějakou motorku a chtěl odjet, když se mu to nepodařilo, tak zas chodil od jednoho auta k druhému, bral za kliky od dveří, že bude určitě nějaké auto otevřené a pojedou s Marcelou do Hibernie autem…

Marcela se s námi před školou rozloučila, protože šla do banky, která leží u přístavu. My s Janou a Lucií si šly koupit do potravin pečivo, Jana pak šla do Hibernie, Lucie na pláž a já domů. Převlékla jsem se, sbalila si věci na pláž a šla jsem za Lucií. Chtěla jsem si tam zdřímnout, ale za chvíli přišla i Jana, tak jsme povídaly a jak jsem byla přetažená, tak jsem nemohla usnout. Ve tři hodiny se za námi zastavila Kumiko, povídaly jsme a ukazovala nám fotky ze včerejší párty. O půl páté jsme si sbalily věci a šly domů, protože bylo docela chladno.

Sliema - naše pláž u parku
Sliema - pláž

Já šla do sprchy a pak jsem se snažila dostat z batohu ten vosk, ale moc to nešlo. Celý batoh je za ten měsíc hrozně špinavý. Šla jsem si lehnout, myslela jsem, že se do večeře trochu prospím, ale usnula jsem až po šesté hodině a v půl sedmé mě už zas probudil John - volal z chodby, že je večeře. Upekl pizzu, k ní byl salát a jako dezert nám dal bonbóny. Myslím si, že byly z nugátové bonboniéry, kterou jsem jim dovezla. Po večeři jsme s Aki povídaly v pokoji a prohlížely si fotky ze včerejší párty. Nafotila jich 76 a některé jsou docela síla - třeba Pavol jak dělá striptýz: Aki se pak učila a já psala deník.

V devět hodin vyrážíme na procházku po promenádě, jdeme až na hlavní ulici, kde se nachází restaurace Ta Kolina. Doporučil nám ji John, že prý to je typická maltská restaurace a dobře tam vaří. Zamlouváme stůl pro osm lidí na zítřejší společnou večeři. Aki udělala na promenádě plno fotek a šly jsme do parku, kde bylo všechno krásně nasvícené.

Sliema - na promenádě
Sliema - park Gnien I-Indipendenza v noci
Sliema - park Gnien I-Indipendenza v noci
Sliema - park Gnien I-Indipendenza v noci
Sliema - schody z promenády do parku

Byl opět krásně teplý večer, tak jsme se rozhodly, že si zajdeme do cukrárny u Plazza hotelu na dort. Našly jsme poslední volný stolek, tak jsme si k němu hned sedly a objednaly si. Já si dala dort s čokoládovou pěnou a cappucino. Bylo výborné, s velkou smetanovou pěnou a na dortu jsem si taky moc pochutnala. Aki si dala koule z odpalovaného těsta plněné čokoládovým krémem a polité sladkou omáčkou.

Seděly jsme tam s Aki a povídaly a po chvíli si k vedlejšímu stolku přisedl nějaký starší pán. Chvíli nás poslouchal a pak se s námi začal bavit, vyptával se odkud jsme, jak je dobře, že se učíme jazyky, kolik jich zná on a rozpovídal se o historii Malty. Byl docela příjemný a bylo mu dobře rozumět, ale protože se blížila jedenáctá hodina a na nás s Aki šla únava, tak jsme se s ním rozloučily, zaplatily a šly rovnou domů. Měly jsme to kousek. Aki ale ještě doma vytáhla notebook, stáhla do něj dnešní fotky a vypálila mi je na CD. Spát jsme šly o půlnoci.

 

27. den, čtvrtek 21.10.2004 - večeře v restauraci Ta Kolina a Snopy Bar

Ráno bylo opět krásně. Cestou do školy jsem se zastavila v bance, vyměnit ještě 50 EUR. Dostala jsem za ně 20 liber, ale polovinu si ode mne vezme Lucie. Na první hodinu jsem opět přišla pozdě, protože v bance čekalo asi 5 lidí a tak jsem se tam zdržela. Probírali jsme s Luisem gramatiku, ale takové věci co už s námi probíral, tak mne to moc nebavilo. O přestávce jsem šla na net napsat maily a přečíst si nové. Druhou hodinu byla konverzace a poslouchali jsme z kazeťáku rozhovory. Přešla k nám do třídy Megumi, říkala že ji to tady baví víc než v předchozí třídě. Obešla jsem taky lidi ze školy a řekla si jim o adresy. Zapomněla jsem si v úterý říct o adresu Yuko, ale ona si vzpomněla a poslala mi svou adresu dnes po Thomasovi. Už se s ní neuvidím, včera nebyla ve škole, protože dnes odlétá do Egypta a pak rovnou zpátky do Japonska.

V poledne jsme s Lucií před školou poobědvaly sendvič, dala jsem jí slíbené libry a domluvily jsme se na odpoledne, že se sejdeme na pláži. Na odpolední konverzaci jsem opět seděla Martinou, protože ty noví Němci jsou hrozný! Neustále hlučí, smějí se nahlas, povídají si mezi sebou německy a pořád vyrušují. Moc mě to na hodině nebavilo, protože jsme navíc probírali stejný článek z učebnice Headway, který jsme probírali před půl rokem v jazykovce u nás. Po hodině jsem šla na chvíli na net a pak na pláž za Lucií. Přišla za námi ještě Jana s Marcelou, tak jsme se koupaly a povídaly. Musíme si ještě užít moře a sluníčko, je krásných 28C.

Sliema - kostel v zátoce Balluta Bay
Sliema - pláž a park Gnien I-Indipendenza

Před pátou hodinou se balíme a odcházíme domů, protože na večer máme od 18:30 rezervované stoly v restauraci "Ta Kolina" na promenádě. Aki už měla být taky doma, ale přichází až v 17:40 a nestíhá, takže ke kostelu v Balluta Bay, kde máme domluvený sraz v 18:00, jdu sama. Přicházím na smluvené místo také s mírným zpožděním až v 18:05, ale nikdo tu stejně ještě není. Po chvíli se řítí Pavol, volá na mě, že nemá peníze a musí jít hledat bankomat. Po něm přicházejí Maren s Verenou, ale jen aby mi řekly, že jdou právě z práce, musejí se jít domů převléknout a přijdou později. Konečně se vrací Pavol s penězi a po něm přicházejí i Jana s Marcelou. Vyrážíme tedy po promenádě směr restaurace, ale u naší ulice vidíme sedět na lavičce Aki, která píše pohledy, tak na ni ještě čekáme.

Park ve Sliemě a noční Paceville

Do restaurace přicházíme s desetiminutovým zpožděním až v 18:40, ale nijak nás to nerozhodilo, i obsluha vypadá v pohodě. Lucie už na nás čeká u stolu. Vybíráme si jídlo a s Aki a Marcelou si dohromady objednáváme láhev růžového vína. S Marcelou si dáváme salát s plody moře, Aki se na to tváří nechápavě, že prý bychom si všichni měli dát předkrm a pak hlavní jídlo a že tohle je jen předkrm, že se toho nemůžeme najíst. Vysvětlujeme jí, že nám to po zkušenosti s předkrmem v Marsaxlokku bude bohatě stačit. Před sedmou hodinou přichází ještě Maren s Verenou. Aki dává Pavolovi, Marcele, Lucii a Janě CD s vypálenými fotkami z našich společných akcí na Maltě a pohledy s věnováním.

Jako předkrm nám obsluha přináší maltský chléb s kečupem, kapary, olivami a cibulí - je to dobrota: Salát s plody moře je také výborný - je tam zelenina, krevety s dresinkem a bílé a oranžové mušle. Jedna škeble je syrová, tak si ji podle Pavolovy rady pokapávám citrónem a ochutnávám ji - je opravdu výborná! Marcela měla nejdříve obavy se do ní pustit, ale pak si dala říct a taky ji snědla.

V restauraci Ta´Kolina - salát s mořskými plody

I všichni ostatní měli dobré jídlo, jen Pavol byl znechucen, dal si velkou porci "big steaku" a nadával, že to je hrozně udělaný a ani ho nesnědl. Marcela říkala, že mu skoro nic nechutná, ale tohle vypadalo opravdu dost divně, ani to nemělo tvar steaku, vypadalo to spíš jako játra s játrovou omáčkou. Pavol byl viditelně hodně naštvaný, odešel si zakouřit ven, aby se uklidnil a později nám říkal, že se hodně přemáhal, aby nám nezkazil večeři.

V restauraci Ta´Kolina

Necháváme si spočítat účet, ale když ho přinesli, tak zjišťujeme, že nám to sečetli všechno dohromady a nevychází nám to podle ceny tak, jak jsme si kdo co objednali. Vychází to víc, než každý počítal a jelikož už nemáme moc peněz, tak se nám to moc nelíbí. Maren si nechává zavolat znovu číšníka a dává si spočítat s Verenou jejich jídlo zvlášť. Nakonec tedy každý platíme svoje jídlo a pití na společnou hromádku na talířku, každý z nás ještě nějaké peníze přidal, protože si naúčtovali ještě 2 libry za obsluhu. Poslední večeře se zkrátka moc nepovedla a to jsme šli do restaurace, kterou nám doporučoval John, že je vyhlášená a dobrá:-(

Opouštíme restauraci "Ta Kolina" a jdeme s Lucií, Maren a Verenou čekat na autobusovou zastávku. Maren s Verenou odjíždějí jiným autobusem o chvíli dřív, protože bydlí v Ballutě Bay. Aki je z posledního společného večera hodně naměkko, nejdřív jen říká, že je smutná, ale pak se usedavě rozpláče, že všichni odjíždíme, tak ji utěšuju. Když už to vypadá, že to bude dobrý, tak se zas vrhá okolo krku ostatním. Já podávám Aki další a další papírové kapesníky a je nám všem taky smutno. Přesto všechno jsme ale překvapeni, že se Aki nechce vysmrkat, že tu rýmu z pláče polyká do sebe! Marcela nám vysvětluje, že u Japonců je neslušné smrkat, že smrkají jen když je nikdo nevidí. Lucii pak přijíždí její autobus, odjíždí s ním domů do Pembroke a my ostatní míříme taky pomalu domů úzkými uličkami Sliemy.

Cestou povídáme o všem možném, ještě se nám nechce jít domů, jsme všichni takoví smutní, tak se rozhodujeme jít to někam zapít a zvednout si náladu. Janě se nechce, říká že ji bolí noha, tak ji jdeme kus vyprovodit a ukazujeme jí, kudy se dostane k Hibernii. Aki se jde domů upravit a my na ni čekáme před domem. Marcela s Pavolem chtějí, abych otevřela víc dveře do chodby, že by rádi viděli jak vypadá maltský byt. Přišlo mi to legrační a tak jsem jim ještě popsala, jak mají všude plno starého nábytku, porcelánu a obrázků po zdech i po skříňkách a stolcích.

Když se Aki vrátila, tak jsme šli do baru ke "Snoopymu", který je blízko našeho domu a i Hibernie. Nechtělo se nám totiž táhnout pomalu půl hodiny do Pacevillu a pak zase zpátky. Je to tu hezké, cihlové zdi, téměř žádná okna a na zdech plakáty ze starých Amerických filmů.

Pavol objednává všem pivo, ale když ho přinášejí na stůl, tak to jeho je celé kalné a vznášejí se tam kusy čehosi. Děláme si z něj legraci, jestli to má kvasnicové pivo, tak se Pavol zase rozčilil, nadává na Malťany a jde ho vrátit. Výčepní si ho chvíli prohlíží proti světlu, ale nakonec mu točí novou sklenici. Dáváme si pak navrch ještě pár panáků tequilly a povídáme. Aki po druhé tequille začíná podřimovat, já s Pavolem si dáváme ještě jedno pivo a po půlnoci bar opouštíme.

V Pubu u Snoopyho

Pořád přemýšlíme o tom, že bychom si mohli jít zaplavat do moře, že to je poslední večer, kdy to můžeme udělat a tak nakonec všichni jdeme. Nacházíme si místo poblíž pláže, kam chodíme plavat odpoledne a skáčeme do moře. Voda je nádherně teplá a klidná, je to paráda! Nikdo z nás se neutopil, jen když jsme vylezli ven, tak nám byla trochu zima a nikdo neměl ručník, tak jsme si museli obléknout věci na mokré tělo, ale za chvíli se zahříváme, protože venku je asi 24 C.

Vracíme se zpět okolo dětského hřiště pod promenádou. Jsou tu i houpačky, tak se na nich s Aki a Pavolem houpeme a blbneme. Pavolovi je houpačka malá, nevejde se do ní, tak na ní musí stát a protože je velký, tak se musí držet železné tyče na níž houpačky visí. Je to hrozná legrace, mlátíme se doslova smíchy: Pavol nám trhá kytky z nějakých kvetoucích keřů, fotíme se tam s nimi a děláme blbosti. Zas tolik jsme v moři z té tequillové smršti nevystřízlivěli:-)

V parku po Tequila party
V parku po Tequila party

Domů se vracíme skoro až ve 2 hodiny, Aki ještě stahuje fotky z foťáku a vypaluje je na CD! :-)

 

28. den, pátek 22.10.2004 - loučení a odlet z Malty

Ráno mám nastaveného budíka na 7:00, protože se chci vysprchovat a umýt si hlavu, ale Aki mě o chvilku předběhla a byla ve sprše skoro půl hodiny, takže jsem stíhala jen sprchu - vlasy musí počkat. Jsem docela překvapená, že mě po té tequille nebolí hlava. Zato mám pěknou žízeň a u snídaně si říkám Johnovi o sklenici ledového mléka. To mě docela postavilo na nohy. Místo hlavy mě ale rozbolel zub, roste mi moudrák.

Po snídani za námi do pokoje přichází Isabelle a říká Aki, že v sobotu bude uklízet a že se Aki musí přestěhovat do pokoje, kde bydlely Francouzky, protože do našeho pokoje se nastěhuje nějaký doktor. Isabelle stále opakuje, jak je ten druhý pokoj fajn, jde ho Aki ukázat, tak se jdu podívat s nimi - není to teda vůbec nic moc. Pokoj je dlouhá nudle, po stranách jsou postele a mezi nimi jen úzká ulička, jedno okno vede do obezděného prostoru, kde středem vedou schody na střechu, takže se jím kouká do zdi a druhé okno vlastně ani není okno, protože na druhé straně pokoje je prosklená stěna, z ní vedou dveře do výklenku, kde je koupelna a teprve z koupelny je další prosklená stěna, která slouží jako okno. Výhled je na dvorek 3 x 2,5 m, ale jelikož pokoj je ve třetím podlaží, tak výhled je vlastně mezi tři zdi okolo stojících domů. Isabelle pokoj neustále vychvaluje, Aki taky říká, že to je dobrý, ale mě se to teda vůbec nelíbí9 Když Isabelle odešla, tak to říkám Aki, ale ta odpovídá, že jí to nevadí. Mě to teda nepřijde od Isabelle moc pěkný, když si Aki tak pochvaluje, že to je dobrá návštěva, je tam na tak dlouho a pak ji klidně přestěhuje do horšího pokoje, aby se zavděčila lepším nějakému doktorovi. Isabelle pak přichází ještě jednou a přináší mi bloček, abych jí do něj napsala svou adresu a jak se mi u nich líbilo.

Cestou se stavuji v potravinách, kde většinou mívají hodně pečiva - chci koupit domů "cheese cake", ale nemají ho, tak si alespoň kupuji menší kulatý chleba z tmavé mouky se sezamovým semínkem a dírou uprostřed. Do školy přicházíme s Aki neobvykle brzy, tedy asi 3 minuty před začátkem vyučování. Luis se diví co se děje, že jsem tam dřív, že většinou jsem chodila o 5 nebo i o více minut později. Tak mu říkám, že to je dnes můj poslední den, že jsem se snažila alespoň jednou přijít včas. Seděla jsem dnes s Jensem, takže to bylo v pohodě.

O přestávce se scházíme všichni Češi a Japonci, co spolu kamarádíme, na terase, fotíme se a vyměňujeme si adresy. Domlouváme si na večer posezení v kavárně, takovou malou rozlučkovou párty pro všechny, kteří tento víkend odlétají. Kromě nás s holkama totiž odlétá v neděli i Pavol.

Na terase školy NSTS
Moje třída s Luisem

Po přestávce probíráme s Luisem gramatiku a posloucháme rozhovory z kazeťáku. Luis nám vystavuje certifikáty - dává mi druhé nejlepší hodnocení, což je písmeno B, znamená to "velmi dobře" a ještě s plusem. Po hodině se nechávám s celou naší třídou vyfotit, loučím se s nimi a jdu na net. Píšu poslední maily domů, v recepci si hledám v papírech, v kolik hodin bude dnes večer svoz na letiště a čekám až bude 12:45, abych se šla rozloučit s Marthese. Rozhodla jsem se totiž, že když je to můj poslední den tady, tak na odpolední konverzaci nepůjdu a místo toho půjdu k moři. Marthese se tedy omlouvám za svou nepřítomnost - směje se, že to chápe. Megumi nás spolu fotí a loučíme se. Fotím si ještě školu a jdu domů.

Tam si balím pár věcí na pláž a jdu k moři. Je tu jen Lucie, ale pak přichází Marcela s Janou a nakonec i Japonky a Aki. Japonky se nechtějí opalovat, leží tu oblečené v tričkách a dlouhých kalhotách a ještě si dávají na obličej ručníky, aby jim na něj nesvítilo sluníčko. Užíváme si poslední koupání v moři, opalování - je 28C, povídáme, ale v půl šesté všichni odcházíme, protože nás čeká balení.

Sliema - benzínová pumpa na promenádě
Sliema - desítky koček v parku u pláže

Doma mě na posteli čeká překvapení, které mi tam přichystala Aki - pohled s věnováním, její adresou do Japonska a složila mi z origami plameňáka a delfína: Je to krásné a moc milé: Já pro ni mám také dárek, dávám jí čokoládovou tyčinku Geisha, protože má slabost pro naše české sladkosti a k tomu slona pro štěstí vytesaného z kamene. Jdu do sprchy a pouštím se do balení. Je toho hrozně moc, nevím čím začít dřív a hlavně se mi do toho vůbec nechce. Mám to tu všechno pěkně rozhrabané a do toho chce Aki napsat věnování na rozloučení do svého bločku, to samé jsem musela napsat i Isabelle, tak nad tím přemýšlím a píšu, místo abych balila.

S Aki v našem pokoji

Večeře je dnes až v sedm hodin, je to zde moje poslední, tak nám John udělal moje oblíbené šátečky z listového těsta plněné ricottou - "cheese cake", k nim je salát a zmrzlina. Snědla jsem ale jen dva šátečky, protože na půl devátou máme jít všichni Češi a Japonci na rozlučkovou párty na dort do kavárny hotelu Plazza, takže bych asi byla hrozně přejedená. Říkám Johnovi, jestli by mi ten jeden kousek mohl zabalit, že si ho sním na letišti, až budu čekat na odlet. Nabízí mi ještě chleba a jablka, abych neměla hlad, ale poděkovala jsem, že mi to bude stačit. Aki mu říká, že jsem si ráno koupila chleba na cestu, jenže to neví, že jsem ho na pláži skoro celý snědla a zůstal mi jen malý kousek:-) Prostě tu mám pořád hlad:-)

Po večeři se konečně pouštím do balení, protože už je nevyšší čas. Hodně věcí jako mýdlo, prací prášek, krémy a podobně dávám Aki, ale stejně se mi zdá, že toho mám snad víc, než když jsem sem přijela! Batůžek, který si chci vzít jako příruční zavazadlo do letadla, mám plný lahví s vínem a sušenek a kufr mi jde sotva zavřít. Navíc, když ho potěžkávám, tak mi přijde mnohem těžší, než když jsem sem přijela. Dělala jsem si naděje, že se mi to třeba jen zdá, ale Aki ho potěžkává a říká, že bude určitě těžší než 20kg, tak si dělám docela starosti, že budu muset na letišti doplácet, že mám přes váhu. Nedá se nic dělat - nic jiného už vyhodit z kufru nemůžu a do Čech ho nějak dostat musím.

Jen tak tak jsem stihla dobalit, rozloučit se s Johnem a Isabelle a o půl deváté odcházíme s Aki do kavárny na dort. Čekají tu už Maren s Verenou a přicházejí ještě Yuki, Megumi a další Japonky. Srážíme dva kavárenské stolky k sobě, protože jsme se rozrostli asi na 8 lidí. Objednávám si cappucino - má opět krásně vysokou pěnu, která mi tu tak moc chutná a k tomu si objednávám sýrový dort s višněmi. Se sýrem nemá ale nic společného, krém je z mascarpone a dort je výborný. Yuki mi dává dárek na rozloučenou - přívěsek na klíče ve tvaru panáčka, který má v ruce deštník a ten se zbarvuje podle toho, jaké má být počasí. Říká, že to je suvenýr z Japonska, z města, kde Yuki bydlí.

Kavárna hotelu Plazza
Kavárna hotelu Plazza

Před devátou hodinou přicházejí další Japonky, diví se, co tu děláme, že byl sraz domluvený ve 20:30 před kostelem v Balluta Bay a že tam na nás ostatní čekají. Tak si s Aki trochu pozdě uvědomujeme, že jsme to na poslední chvíli odpoledne na pláži změnily kvůli Marcele, které už nezbývaly peníze na dort, ale že jsme na to zapomněly a místo toho, aby jedna z nás šla do Balluta Bay ke kostelu a počkala tam na ostatní, tak jsme šly rovnou do kavárny, jak to bylo domluvené původně. Aki se pro ně tedy vrací zpět ke kostelu a vyzvedává je, ale když se nakonec všichni dostaví, tak nás je moc a už není poblíž našich sražených stolků žádné volné místo, tak si někteří musejí sednout ke stolkům o kus dál. Nanako mi věnuje papírovou záložku do knížky s obrázkem, který malovala její babička a z druhé strany mi napsala věnování. Je to hezké, udělala mi tím radost:-)

Okolo 21:30 se všichni zvedáme a jdeme ještě na zmrzlinu do St. Julians poblíž zátoky s písmeny LOVE. Marcela pospíchá, protože nemá ještě dobaleno, ale všichni se hrozně táhnou a jdou pomalu, tak do St. Julians přicházíme až téměř ve 22:00.

Cestou nás dohání silně opilý Pavol se Slovákem Martinem a nějakým Švýcarem. Pavol říká, že vypili dvě láhve Bacardi Rumu, taky podle toho vypadají! Švýcar se hrozně motá po chodníku, sotva se drží na nohou a stále opakuje že nemá rád Němce a všech okolo se vyptává, jestli byli ve Švýcarsku. Aki Pavola donutila, aby jí napsal vzkaz do jejího bločku, protože i on odlétá zítra odpoledne do Bratislavy.

Poslední zmrzlina v St.Julians

Téměř všichni si dáváme zmrzlinu - je opravdu ohromná, je to jeden kopeček a sotva ho sním. Fotíme se před cukrárnou na židličkách ve tvaru zmrzliny. Pavol se s námi loučí a odchází s Martinem a Švýcarem pařit do Pacevillu. Marcela s Janou jdou napřed do Hibernie a já s Aki a ostatními Japonkami se vracíme pomalu za nimi zpět do Sliemy. U kostela v Balluta Bay se všechny objímáme a loučíme, je to dojemné. Japonky jdou do Hibernie a já s Aki domů.

Před Snoopy Pubem

Aki ještě pálí na CD poslední snímky, které nafotila tento večer a pak už je 22:50, nejvyšší čas připravit se k odjezdu. Aki mi pomáhá snést kufr na ulici a čeká se mnou na chodníku před domem, až pro mne přijede tranzit, který nás má odvézt s ostatními Čechy na letiště. Řidič mě má vyzvednout ve 23:15, ale očekáváme, že bude mít zpoždění, jako všichni na Maltě, takže jsme hodně překvapené, když přijíždí asi o 5 minut dříve. Je nepříjemný, ptám se ho, vjestli by mi nepomohl naložit kufr do tranzitu, ale vůbec na to nereaguje, tak mi pomáhá Aki. Uvnitř už sedí jeden Čech, pán asi okolo čtyřicítky. Řidič se rozjíždí k Hybernii, tak na sebe s Aki máváme po celou dobu, dokud tranzit neodbočí do další ulice a Aki mi nezmizí z očí.

Hybernii řidič přejel, zastavuje až za křižovatkou za hostelem, tak musí couvat zpátky a ke všemu odbočuje do ulice vlevo. Vůbec tedy nestojí před hlavním vchodem do Hibernie, kde má správně stát, ale v boční ulici. Holky čekají, až přijede před vchod, ale on se k tomu vůbec nemá. Pořád tu stojí, tak mu říkám, že ostatní lidi čekají tamhle, ale on se s tranzitem stejně ani nehne, jen se obtěžuje na to, že vylezl z tranzitu a řve na ně z dálky, ať si jdou nastoupit. S holkama tam čekala celá skupinka našich japonských kamarádů, tak jim pomáhají se zavazadly, protože Jana ani Marcela nemohou ještě pořádně chodit po tom úrazu z minulého týdne. Já taky vystupuji z auta a opět se všichni znovu objímáme a loučíme. Do toho přibíhá od našeho domu Aki, takže loučení s ní probíhá také ještě jednou: Řidič už je z toho celý nervózní a nahání nás do vozu, abychom se usadili a že se jede dál. Jenže chybí ještě Pavel se svou přítelkyní, tak to řidiči říkáme, ale on že mu to je jedno, že čekat nebude ani přesto, že tu je o 10 minut dříve, než byl nahlášený odjez ve škole v papírech. Tak ho s holkama všemožně zdržujeme a nakonec se Pavel i s přítelkyní objevují ve dveřích a můžeme jet pro další lidi. Japonci nám mávají, dokud jim nezmizíme z očí.

Následující zastávka byla pro dalšího pána, toho zná Marcela, protože s ním chodila do třídy. Bydlel v rodině s Japoncem Keishim, tak si ještě naposledy máváme i s ním a pak už míříme do Pembroke pro Lucii. Řidič se tu nemůže vytočit s tranzitem, protože je tu málo místa, provádí psí kusy, až nakonec zastavuje, vylézá z auta, postává venku a nervózně čeká na Lucii. Ta ale pořád nejde, tak mu říkáme, že nevíme, v kterém domě bydlí, že se musí podívat jakou adresu má v papírech. Nakonec Lucie po chvilce přichází se svým "host-father" Joeym a jeho velkým psem, loučí se a Lucie si přisedá k nám do tranzitu. Byla to naše poslední zastávka, teď už se společně vydáváme na naši poslední cestu na Maltě a to na letiště v Luqa.

Lidi v tranzitu se baví, vypráví si zážitky, jak byl kdo spokojený, jak se kdo těší domů. My s Marcelou sedíme úplně vepředu, obě mlčíme, je nám tak nějak smutno, že to všechno krásné tady končí - necháváme tu naše nové kamarády a čeká nás doma opět pracovní stereotyp…

Okolo půlnoci přijíždíme na letiště. Řidič nás doslova vyhazuje z vozu, ani se nerozloučí, ihned odjíždí pryč - asi už nás chce mít z krku a vidí se doma.

Před letištní halou si bereme vozíky na zavazadla a pomalu se s nimi přesouváme dovnitř. Hala je poloprázdná, skoro nikdo tam ještě není. Přepážky na odbavení zavazadel se otevírají až v 0:30, tak postáváme v hale před nimi a čekáme. Mezitím se pomalu trousí další lidi.

S Marcelou máme obavy kvůli našim zavazadlům, kolik asi budou vážit - oba kufry jsou pěkně těžké. Už se smiřujeme i s představou, že budeme muset zaplatit příplatek za nadváhu, protože domů je prostě dopravit musíme. Stojíme ve frontě jako první a postupně odevzdáváme kufry na pás. S hrůzou sleduji váhu toho mého, padá mi kámen ze srdce, když se váha zastavuje na 25,5 kg a pracovnice u pásu nic neříká a posílá zavazadlo za ostatními. Marcela je na tom hůř - její kufr váží 29 kg, ale taky prošel bez příplatku. Odevzdávám letenku a dostávám místo ní palubní lístek a lístek k zavazadlu. S radostí zjišťuji, že mám sedadlo u okénka, takže ještě naposledy uvidím osvětlenou Maltu z výšky:-)

Do odletu zbývají ještě dvě hodiny, tak bloumáme po hale, prohlížíme časopisy ve stánku s novinami a povídáme. Jana s Lucií si sedají ke stolečkům před kavárnou, my s Marcelou se jdeme projít před letištní budovu, celou ji obcházíme a koukáme na letištní plochu, jestli neuvidíme nějaká letadla, ale nic není vidět, všude samé vysoké zdi nebo prázdná letištní plocha. Venku je příjemně, krásných 24 C, vlahá noc. Užíváme si to teplíčko - v Praze nás bude čekat o 20 C méně!

Letiště Luqa

Vracíme se do haly k holkám, jdeme do kavárny a koukáme, co bychom si tak ještě mohly dopřát, ale žádná z nás už nemá dost peněz. Dáváme tedy dohromady to, co nám ještě zbylo, celkem to dělá 94 centů, vybíráme s Lucií 4 šátečky z listového těsta s ricottou, každý po 20-ti centech a pochutnáváme si na nich všechny čtyři. Zbylých 14 centů si rozdělujeme mezi sebe tak, aby každé zbyl na památku nějaký maltský peníz.

Luqa - kavárna v letištní hale

Okolo 1:45 se jdeme na toalety převléknout, svlékám si tílko a oblékám tričko, přes ruku si přehazuji džínovou bundu. V letadle se bude hodit a v Praze nebudu za blázna, co přijel v tričku z teplých krajin. Marcela zjišťuje, že si zapomněla dát do kufru nůžtičky z manikúry, přemýšlíme kam je uschovat, aby jí je při kontrole rentgenem nenašli a nevyhodili, nakonec je balí do náplasti s polštářkem a zahrabává mezi další věci v batůžku - uvidíme, jestli to projde. Procházíme pasovou kontrolou, rentgenují nám batůžky, musí to být asi podívaná - každá z nás tam má minimálně dvě láhve vína: Marceliny nůžtičky nikdo neodhalil, takže zas tak perfektní ta kontrola není. Čekání si krátíme koukáním do výloh obchodů, většina jich je však v tuto dobu zavřená, otevřeno mají pouze cukrovinky a parfumérie. Po druhé hodině s ostatními lidmi nastupujeme do autobusu, který nás po letištní ploše odváží k letadlu.

Loučení s Maltou

S Janou se ještě fotíme před letadlem a pak už nastupujeme a každá usedáme na své místo. Přestože jsme šly k odbavovací přepážce hned po sobě, každá z nás sedí v letadle úplně jinde. Moje místo u okénka je opravdu dobré, sice kousek za křídlem, ale to vůbec nevadí, křídlo není vidět. Vedle mne si přisedá starší manželský pár, Češi, pomalu neprohodí slovo spolu, natož se mnou, ale to mi je celkem jedno. Jen si říkám po těch pár zkušenostech tady s našimi krajany, proč je většina našich lidí ve srovnání s Malťany, stále tak otrávená.

Přesně podle letového plánu se ve 2:25 letadlo začíná připravovat ke startu. Stevard předvádí záchranné pásy a pomůcky, výklad je opět v italštině a angličtině, tentokrát už tomu anglickému výkladu obstojně rozumím. Letadlo roluje po letištní ploše, je hrozně nerovná, celé letadlo se klepe, ale nakonec vzlétáme a já můžu ještě chvíli pozorovat noční osvětlenou Maltu. Trvá to ale opravdu jen pár minut, pak už je pod námi černé moře mezi Maltou a Sicílií a stoupáme výš a výš.

Letadlo je Airbus společnosti Air Malta, trochu modernější typ, než kterým jsme letěli sem. Jsou tu obrazovky, na nichž se zobrazují informace v jaké se zrovna nacházíme výšce, jakou rychlostí letíme, kolik je venku stupňů, jak dlouho už letíme, jak dlouho ještě poletíme a střídají se s mapou Evropy, kde jsou vyznačena všechna větší města a poloha, kde se právě nacházíme. Pokouším se spát, let bude trvat dvě a půl hodiny, ale nedaří se mi usnout. Ve 3:00 stevardi roznášejí malé občerstvení. Je to jen taková chuťovka skládající se z džusu, máslíčka, malé houstičky, listu salátu, plátku sýra a koktejlového rajčátka. Zato si však pochutnávám na plátku rolády z vaječné placky plněné listovým špenátem, to je opravdu dobrota. Následuje nápoj, dávám si kávu, není moc dobrá, nepomáhá ani to, že si ji sladím dvěma cukry a vylepšuji smetanou. Spaní vzdávám, sleduji obrazovku a koukám z okna, kde ale nic není vidět, protože letíme v mracích. Před půl pátou přelétáme naše hranice s Rakouskem přibližně nad Passau a začínáme klesat. Je jasno, začínají se objevovat osvětlená města, vesničky, šňůry světel osvětlující ulice - je to nádhera! Zkouším fotit, ale bohužel jak zjišťuji později po vyvolání filmu, ani jedna fotka se nepovedla.

Okolo 4:35 děláme okruh nad Prahou, bohužel toho není moc vidět, je tu hodně nízkých mraků a mlha a přesně podle letového řádu ve 4:45 přistáváme v Ruzyni. Čekáme na sebe s holkama za východem z letadla, už tam je ale pěkná zima, stoupá nám pára od úst, když na sebe mluvíme. Naše obavy se naplnily, panuje tu opravdu studený podzim. Přesto nás ale šokuje, když postupujeme po jezdícím pásu a proti nám jedou lidé v zimních bundách a šálách! Oni z nás ale mají asi stejný dojem, když nás vidí v lehkých bundičkách a pod nimi trička: Procházíme pasovou kontrolou a míříme na toalety a poté k pásu se zavazadly. Postupně vyjíždějí naše kufry, první Janě, pak po delší době následuje můj kufr a Luciina taška. Janě už volají rodiče, že na ni čekají, ale Marcely kufr stále nejede, tak se s námi Jana loučí a odchází. Já zjišťuji, že můj kufr je zepředu roztržený, trochu mě to štve, ale ne zas tolik, ještě je ve mně dost té pohody z Malty, kde je všechno "no problem". Konečně přijíždí Marcely kufr, bereme si vozíky a společně s Lucií jdeme do příletové haly.

Příletová hala v Ruzyni

Na mě tam čeká Petr, na Lucii měl čekat její přítel, ale není tam. Lucie ho shání po celém letišti, volá mu, ale neozývá se jí. Čekáme s ní, až téměř do šesti hodin, kdy se jí konečně podařilo příteli dovolat. Prý zaspal a už vyráží na cestu, takže pro Lucii přijede nejdříve za hodinu. Loučíme se tedy s Lucií a opouštíme příletovou halu. Petr nám odváží zavazadla na vozíku do parkovacího domu, kde má auto a odjíždíme. Teploměr ukazuje 5 C nad nulou! Vezeme Marcelu do jejího bytu v Praze, Petr jí pomáhá s kufrem, protože Marcela má bolavé koleno z toho smetení vlnou na Maltě. Když vystupujeme, abychom se rozloučili, pronáším "jé tady padá listí". Petr se tomu směje, proč by jako nepadalo, když je podzim, ale mě to teď přijde zvláštní, protože na Maltě žádné listí nebylo. Loučíme se s Marcelou, slibujeme si, že se sejdeme a že musíme naplánovat návštěvu Japonek u nás v Čechách.

Dále už pokračujeme s Petrem sami, objíždíme Prahu po jižní spojce a směřujeme na Mladou Boleslav. Cestou se rozednívá, všude je mlha, šedivo, zataženo, holá pole, je to hrozný rozdíl proti počasí na Maltě, kterou jsme opustily teprve před pár hodinami! Před osmou hodinou přijíždíme domů. Strašně rychle to uteklo, byl to nezapomenutelný měsíc, zůstanou mi krásné vzpomínky a milí přátelé:-)

Autorská práva © 2006-2008 Míša